Zvířata a lidé...

Pohublý veterinář si to šoural ordinací a prohodil „sedni si hochu“. Odkulhal se pro šálek čaje a postavil ho přede mne. Koukali jsme na sebe.

„Tak co“, kývl jsem na něho. „Nic“-odmrmlal.“Žádná legrace“ pokračoval.

„Byl jsem na operaci s tím zatraceným kolenem, které mně před čtyřiceti lety prokopla ta zatracená kráva na druhou stranu.Už jsem nezvládal chůzi.Už mně nepomáhala ani veterinární medicina, znáš mě, v životě jsem nebyl u žádného chlapa, který vystudoval cosi jako člověčí léčení.O ženských ani nemluvě...“

„A ?“ Pokračoval jsem. „Jak jsem řekl, žádná legrace.Snad to ještě jeden, dva roky vydržím.Snad.Retroflexi dělohy u krávy bych už nedělal ani náhodou.Ze země bych nevstal. Odvezli by mě i s krávou s tou přetočenou dělohou.Na pejsky tady u mne ještě stačím.Na vzteklé kočky, které mě párkrát převrátily ordinaci vzhůru nohama už ne.....Ale nechci s tím ještě praštit. “

„Psy“ pokračoval „mám rád“. Jednoho, byla to kolie, pes, kterého jsem měl od štěněte do jeho čtrnácti let, dělal jsem zázraky abych ho zachoval co nejdéle.Byl to chlapík......., měl duši a...ducha, psí gentleman...“ No“prohodil „znal jsi ho“. Mám ho na zahradě pohřbeného pod kopou kamenů. Taková mohyla“. Přikývl jsem.

Doktor přinesl malou sklenku vína a pokračoval..

„Víš, především osamělý člověk obvykle někoho potřebuje, je to animální touha mít někoho blízkého vedle sebe, někoho koho on může mít rád, koho může pohladit a někdo, kdo má rád jeho. Psi a kočky ty potřeby splňují. Mohou to být ale i akvarijní rybičky, mrňaví křečíci a křečíčata, dokonce jsem znal člověka, který měl pavouka i se jménem, kterému pravidelně nosil mouchy...“

„ Před čtrnácti dny jsem měl telefonát“...

„Doktore přijeďte, ozývá se vzlykající paní, ten náš Haryk už sotva plete nohama, nežere, nepije, sotva dýchá...“ Psa Haryka jsem pochopitelně znal-mohutný, chlupatý kříženec šestnáct let , který s paní zametal celý život, ostrý a nevyzpytatelný, jenom stáří ho poněkud zklidnilo.

„Dobrý jedu“ houkl jsem do telefonu.Haryk se skutečně sotva motal.Tep měl neznatelný, těžce dýchal.

Stáří „ řekl jsem té uplakané paní, „lepší to nebude“.

„Myslíte.... myslíte pane doktore, že by bylo pro něho lepší kdyby jste ho utratil“ ??

„Víš“, obrátil se ke mne doktor, tyhle řeči nemá žádný veterinář rád.

„Já jsem řekl“,pokračuje doktor, „že rozhodnutí o smrti nenavrhuji nikdy já jako lékař.Musí to chtít majitel, to za A / a za B/ -pes je na tom už tak zle, že nepřijímá žrádlo, ale řekl jsem jí, že Haryk nemá šanci“.

„Tak ano ..prosím“, řekla paní Eva a rozplakala se.“Dobrá“, řekl jsem „skončíme to“.

Paní Eva se rozplakala ještě víc.

„Paní Evo“, řekl jsem“ měla jste s ním často i docela krušné chvíle, jednou vám dokonce prokousl ruku, a dochovala jste ho do konce, všechna čest“.

„Ale já jsem ho měla ráda“, vzlykla paní Eva.Dal jsem mu silnou dávku narkotik do svalu, takovou, aby se už neprobudil.S paní Evou jsme si dali kafe a já jsem odjel“.

Druhý den ráno telefon.“doktore, doktore, volá vyděšený hlas. „Doktore, on dýchá“! Odbelhal jsem se do auta a nadával si celou cestu do oslů.Reakce živého organismu jsou někdy nevyzpatatelné. Podcenil jsem jeho váhu.Tedy teď jedině injekce do srdce.A Haryk byl za chvíli v psím nebi. Omluvil jsem se zlomené paní Evě a odjel.

Za pár dní další telefon“ doktore, máme mladého psa jezevčíka, fenku, pět měsíců, ale nestačíme na něho, kdyby ho někdo chtěl, darujeme ho“.“Dobrá“ řekl jsem.“Zeptám se“.A ihned jsem volal paní Evě a řekl jí další možnost psího žití u ní. Byla ještě celá rozbolavěná po ztrátě Haryka, kterého nechala za nemalý peníz spálit a urnu měla doma a docela ráda přijala tuto možnost, jenom s otázkou, jestli to není takový satanáš jako její Haryk.To jsem jí pochpitelně vymluvil.

Vše dopadlo skvěle. Nezbedný a pro někoho nezvladatelný pejsek, by dovezen paní Evě. Telefonát po pěti dnech.Volá paní Eva a u telefonu je smutná a zklamaná. Říká mi : „Víte s tím pejskem mě začalo být dobře, byl hravý, zvykala jsem si na něho...ale včera večer dva policajti mě buší na okna mé chaloupky a řekli mi, že ta rodina si to rozmyslela a chce psa zpět „

„Tak jsem to zase oplakala, jsem zase sama“.

„Jo „ Otočil se na mně doktor ...“mám lásku ke zvířatům, celý život jsem vyrůstal mezi dobytkem...“

Zdroj: https://blog.idnes.cz/michaelpalka/a-tak-zase-veterina-psi-pribehy.Bg24060497