Zdalipak Rakousko mobilizovalo ?

Sedím s mým starým kamarádem, tedy skutečně starým, v brněnské hospodě. Lucian zakroutí hlavou ..“sakra to byla doba“, vzdychne.

„Víš, někdy v polovině osmdesátých let, jsem nastoupil do jakéhosi zemědělského učňáku jako kantor. Byl jsem před tím pár let v praxi na kolchoze, žádná legrace ...dvacet chlapů a ženských, denně problémy, to nejede, to jde, to nemáme, nervy... Ale ta škola, školička...já myslel v prvních dnech, že si ze mně dělají legraci. Půl konference se dokázali hádat o dvojku z chování, kluk měl neomluvenou hodinu atd.“

„Byl jsem tam sotva pár týdnu a ředitel, komanč pochopitelně, mě poslal ještě s kolegou na jakousi soutěž, jakési předvojenské připravenosti, či co to bylo .Pár kluků a pár našich holek. Jeli jsme do Mikulova-to město jsem znal, byl jsem tam na vojně. K smíchu a hrůza, když si to teď vybavuju. Město vypadalo jako panoptikum. Červené kulisy hesel-6. pětiletku čestně splníme, se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, mír, mír, paix , béke...oprýskané domy, převrhnuté popelnice, červenolící ženská s vozíkem a koštětem, myslím, že tehdy se jí říkalo „počišťovačka“, -zastavili jsme se na chvíli v hospodě-jo -2.cenová skupina- hrůza- chceš- li poznat kulturu národa, vyhledej záchod- role papíru na zemi, dveře bez kliky, kohoutek od vodovodu bez umyvadla. Voda teče. Umývám si ruce-voda cáká na zem.“

„Ale Luciane“ povídám, „já to znám , jsme stejně staří „. „Já vím „, povídá Lucian, „já vím“ „ale nech mě povídat, je to ve mně i po těch letech „...

„Došli jsme na místo.-Zblblí tělocvikáři připravují svoje šestičlenná družstva. Jediné kritérium je zvítězit, být lepší v jakémsi házení gumovým čímsi, prý granát, azimut, určení orientačních bodů...

„Neopaluj se“ zahuláká tělocvikář na dorůstající holku, která zcela přirozeně vystavuje svoji tvářičku slunci a kašle na azimuty, úhly, busoly a 6 km potu a únavy. Malorážka, vzdálenost 20 m. Dívčí ručičky uchopí flintu a zamíří na siluetu lidské postavy. Cvak, cvak Chmurně se tvářící tělocvikář se vrací od terče.

Střelba dopadla špatně. Jak je to možné ?? Proč ??Proč ??“

„Docela jsem ho i chápal“ pokračuje Lucian, „když jsem si představil kožený ksicht ředitele, který s vědoucím zrakem císaře pána spočine na nebohém poddaném a se svěšenými koutky řekne : „jak je to možné soudruhu, trénujete na to rok-co jste dělal „?? A tělocvikář se nadechne a místo jediné správné odpovědi „i hovno soudruhu řediteli“, se začne kroutit jako had, vykládat něco o hrbolatém terénu a sborovna bude tiše, protože soudruh nesplnil politický úkol. Nikdo se nezasměje ...

Pravdu měl už dávno zemřelý kamarád Angličan-tedy Skot, ženatý jaksi nedopatřením tady u nás, který říkal : „Víš Luciene, vy Čechy, ste vesely, akorat, když ste ožraly „!

„No a při té akci je tam i pár policistů. Co pár- víc než dost. Co kdyby Rakušani překousali hraniční plot a bariéry, a vypnuli proud z drátů a chtěli nás přepadnout ?? Co pak ? „

„Luciene“ říkám „ já ti objednám pivo, klid“. Ale Lucien jede.

„Na mohutném dubu se houpe tlusté lano-šestnáctiletá děvčata mají pomocí toho lana překonat jakousi kaluž, která znamená překážku, a dá se přeskočit docela snožmo a lépe, bez lana.

Zhoupnutí- „nesmíš se dotknout té dřevěné desky, neodkládej pušku, když uděláš to, 10 bodů minus, když neuděláš to minus, minus. Běž!! Okop nepřítele Dál. Vyřadit, zničit. Výborně, máme body plus. Drž pušku ! Běž !! Běž!! Rychleji „ !!

„Den závodu se vydařil ..je slunečný , teplý a jasný...Poslední pokyny družstvu pro dokonalé zblbnutí. Nesmíte to, musíte to, diskvalifikace, ztrátové body, nesmíš , musíš....“

„Poslyš Luciene-není toho dost „? Lucien se nadechne a pokračuje .“Ale víš, byl tam jeden normální člověk, proto to vykládám, jeden jediný normální. Jakýsi starý, usměvavý profesor“ .Zdvíhá ruku a chlapci se obracejí k němu : Usměje se a pokračuje.

„Berte to jako sport, berte to s úsměvem, čert vem umístění, žádný běh na doraz sil, když budete mít žízeň, víte, kde je studánka, ukázal jsem vám ji, je krásný den a vám je krásných šestnáct.“ Hoši se usmívají, profesor si přejede rukou plešatou hlavu a odchází. A já mám chuť ho políbit na tu jeho plešatou palici..“

Ne všichni to ale berou tak lehce. Vůz rychlé lékařské pomoci odváží jednu dívku se srdeční nevolností.“

„A já jsem se díval“ pokračuje Lucien ,“směrem k hranici a za zády jsem slyšel praskání malorážek, psy, pohraničníky, co kdyby se nějaké té dívence nebo hošíkovi chtělo překročit hraniční lajnu, ostnaté dráty, noční světlomety, poplašné nášlapné rakety, to vše ze strany české. Ze strany rakouské jenom barevná políčka..... Je hluboký mír. Tak mě tehdy napadlo... Zdalipak Rakousko mobilizovalo „?