Souhlas nebo nesouhlas ?

V Torontu probíhá mezinárodní filmový festival. Jedním z filmů měl být i film rusko- kanadské režisérky Anastazie Trofimové „Rusové ve válce“. Měl být ale nebude.

Tato paní natočila film o současné válce rusko-ukrajinské. Ale ano -filmů o válce bylo natočeno mnoho, a protože války budou pokračovat, pokud bude lidstvo existovat, ještě mnoho filmů o válce generace příští, uvidí. Ne však tento film. Paní Anastazie Trofimová se pohybovala, jak jsem se dočetl, u jednoho ruského batalionu, který se chystal na „vojenskou operaci“ na Ukrajinu a po čase se také na Ukrajinu dostal a střílel a střílel. Paní Anastazia se motala okolo, a filmovala a zpovídala a filmovala a zpovídala dvacetileté hochy, co oni na to. Hochy s retkem v hubě a samopalem v náruči . Byla na frontě ? Nevím.

Film údajně popisuje změny myšlení mnohých, protože čas vojenský je naučil. Hoši zpitomělí jednostrannou propagandou své otčiny, šli z počátku do bojů s nadšením a přímostí mládí,“ jdeme přece proti ukrajinským nacistům a osvobodit ukrajinský národ“, aby po čase mnozí začali měnit svoje jednostranné uvažování, díky zážitkům a hrůzám vojny.
„Sakra , je mi dvacet let, mám tady zhebnout a proč ? A bůhví jak to vlastně všecko je“.
A jejich mysl se měnila. Jistě ne všech. Co se děje v hlavách těch hochů...na jedné straně rozkaz, na druhé straně strach a čím dál tím větší nevíra ve smysl a oprávněnost konání. To je, tedy jak jsem se dočetl, motivem filmu.

V Benátkách byl prý promítán a vzbudil odpor především Ukrajinců. V Torontu, kde Ukrajinců žije více než milion, vyšli jich stovky do ulic a protestovali proti uvedení filmu.
„Ruská propaganda“ skandovali. Patrně i jinak. A podařilo se. Film byl stažen z promítání. Kanadská vláda ustoupila. Správně ? Nesprávně ?

Na mysli mi vytanul rok 1968, když jsem v Brně vztekle hučel na jednoho sovětského vojáka, no jistě mohl to být i Ukrajinec....vojáček jenom natáhl kvér s ukazováčkem na spoušti a řekl:
„ my prichodili patomu što vas chateli amerikanci i nemci sabirať... my bratja..viděl ve mně mizerného přisluhovače Západu- .no, udělal jsem čelem vzad, rána nepřišla.....Ale.... ti mladí hoši byli obelháni a šli, jistě mnozí s úmyslem pomoci...nezapomínejme na to.
Bohužel to dělá diktatura a jednostranná propaganda. Ozvi se synáčku a budeš pykat. Názor vrchnosti bez jiné možnosti. To bylo u Rusů tehdy a je to i nyní.
Jsou ale i tací-patrně například Wagnerova armáda, kterým se válka může líbit. To je mužský fenomen.

Vzpomeňme na rok 1980, kdy naše vojska spolu s vojsky velkého Leonida B. , plus vojska NDR, stála u hranic s Polskem, před útokem na ně. O odporu našich vojáků k zabíjení Poláků, ale i radost jiných „že si s chutí zastřílejí, a Polky dostanou za plechovku masa“, lze se dočíst v historii. Maďaři a Rumuni se odmítli akce zúčastnit. -Rumuni se zachovali stejně jako v roce 1968 vůči nám, kdy odmítli vojenskou účast, stejně tak Albánci, ti dokonce vystoupili na protest v roce 1968 z Varšavské smlouvy.....A ejhle.. dvě ukázkové diktatury, vlastně tři ale tentokrát diktát Kádára a Causesca a Hodži, rozhodl jaksi rozumně....

Můj známý, už zemřelý československý vojenský pilot, trénovaný patrně někdy v padesátých let dvacátého století, který jako ostatní měl výcvik v Sovětském svazu a za manželku si vzal Rusku , mi kdysi řekl.“ Můj švagr, sovětský plukovník jednou vzdychl, když jsme kráčeli spolu kolem Volhy.... Dušanik /jmenoval se Dušan/, vajna , kakaja krasota „.

Tak co ? Jsme lidé. A je to dobře nebo špatně ?