Škobrtání Českem- Veselí nad Lužnicí...

Chtěl jsem napsat toulky světem -od Nairobi přes Zemi Františka Josefa...po Veselí nad Lužnicí, ale v V Nairobi a v Zemi Františka Josefa jsem nikdy nebyl, ale konec konců ani ve Veselí nad Lužnicí.

A pak, kdepak, toulky už dávno ne, škobrtání , to je pravdivé.
A tak jsem s manželkou zvolil tu ještě zvládnutelnou třetí možnost Veselí nad Lužnicí. Stan už máme leta za sebou, tedy podle internetu vybraný hotýlek Trilobit a vlak, auta nemaje. Nu, hotel docela dobrý, zcela bez návštěv, šéfová patrně paní z Ukrajiny, příjemná, odrazující nás od snídaní, „to stojí hodně peněz“, pokojík sice dvě postele, ale jedno křeslo, jakýsi místní oteplovač, zakroutit tam a dolů a nahoru a funguje to a nefunguje to, je třeba namáhat už nemohoucí palici jak na to. Televize- k otevření bylo třeba 6 x přečíst cosi napsané na papíře A na B, z toho na C a teď tento knoflík a to stisknout, případně tam a onde strčit prstík SET box STB. TVJTC, Source hdm. Zapnout STB a auto scan, stisknout automatické vyhledávání a MENU. Počkat a stisknout EXIt. Polovinu návodu jsem vynechal. Usměvavé vysvětlení paní šéfové a rada, „pokud vám to nepůjde, zavolejte , ale prosím do dvaceti hodin“.
I pochopitelně zamotal jsem se do obstarožní televize a po půlhodině neúspěšné práce, nadávaje na televizi z roku 1956 a na svoji pitomou palici, zavolal paní šéfovou. Přišla-úsměv, tak a tak a tak a je to.

A je tady ráno. Tak čaj na místním vaříčku, je maličký ale funguje, houska s máslem, to by stačilo...zatrachtilá televize, tentokrát bez spolupráce a čeká nás venek. Tak go on! Kilometr na náměstí, zapadnout do informací, „tak co nám poradíte“ tam tři madam pro rady... děvušky mladé a hezké a milé a ochotné a mapa a tady jsme a vy můžete tam a onde a tady a dáte se tady-i jdeme na náměstí a tam pod nápisem TOUTO BRANOU KROKEM JETI a pod ním Křížem Krážem po Veselí a šipka, mineme sochu a žena mi s mírnou ironií řekne „všimsi si, to je František asi z ASSI, teda, jestli sis nevšim“ a dál a dál značek nemaje, nebo nevidouce je. A jsme v Žíšově. Jsou tu domky a chalupy úhledné a laskavé a já poněkud zaostávaje za ženou, foto tam a foto tamhle, slyším křik z hubinky mé ženy a velké psisko na jejím úhledném kabátku. Atak nebyl medvědí -psice je hravá a nadšená a přátelská, sympatie dává najevo olizováním ženina kabátku až po její dámský ksichtíček. Nicméně žena nesdílí psí sympatie, kabátek je natržený-najednou se z poza zahrady vyřítí paní a pán, pán mává pětistovkou, paní volá „Melinda vám natrhla kabátek ? Jéje, jéje.“ Paní se chopí kabátku a jme se ho sešíti.

Pětistovka je pochopitelně odmítnuta, kabátek sešit, donesen ještě její, který prý má být vyhozen, a“ ale paní vezměte si ho, líbí se vám ?“, moje žena se upejpá, ale...ale nakonec si kabátek vezme, paní je ráda, žena je ráda, pán je rád, ušetřil pěr set korun, jenom Melinda je uražená. Vždyť já jsem projevila takové sympatie.-patrně jí jde v její psí hlavince. I jdeme dál. A je tady lesejk a stará paní proti nám, hůlčička sem a hůlčička tam, a slovo dá slovo, my se otáčíme, protože jdeme tam, kam nechceme. Bábinka nám vykládá historii svého života, přes syny a dcery, o tom, že už třetí slepici patrně ranila mrtvice, až po trénování bytí v současnosti.

A dál ? Další poznání. Na náměstí hospoda, tak jak má vypadat, s fotografiemi štamgastů třicátých let dvacátého století, to ještě chlapi vypadali a byli jako chlapi, vousiska a nějaký čokl u nohy, ale i ti současní v té hospodě se jim podobají -taky vousiska, žádné pitomoučké tetování, vlasy na všechny strany a karty jenom šustí.

A je tady další den -a tak tedy kouknout se na Selské baroko- okolo rybníka Horusice velikého jako moře, okolo vodníka, dřevěného a barevného zeleně a červeně, sedícího na pařezu a koukajícího se na Horusice. Před domem jako cukrová buchta, babička -no babička - je to bába statná jako kyrysar, a z okna malované chalupy kouká starý chlap, /tedy jistě ale mladší než já/ , se usmívá se na svět. Pohoda, klídek, tabáček....Hodíme pár slov a škobrtáme se dál.

A je tady večer -ach - a koleno a bedra, a nohy všechno je na rozpadnutí a únava-tak tedy večeře v té vpravdě české , jako poleno, hospodě. A jídlo jak má být, a šenkýřka jak má být a pivo ženě jak má být a minerálka mně jak být nemá.

A další den na další jezera okolo, krásná, tajemná a vábivá v západu slunce. A tak i další den zevlujeme po okolí, brouzdáme se po Veselských pískovnách, kus po toku Nežárky až přijde večer, žena končí chromá v posteli a já, pamětliv, že tady už vícekrát nebudu, zajdu ještě na náměstí. Je tma, světla z osvětlených domu tvoří kouzelný celek. Míjí mně žena, já si všímám její ztepilé postavy a hezkých nohou, když kráčí pár kroků přede mnou. „Tak pojď Beríku“, otáčí se na .... svého psa, který je v jednom směru se mnou. „Už jdu, madam“-usmívám se na ni a ona na mne. V mém věku se na mne už žádná žena neusměje, bude se mě dnes dobře spát....