New York...a jaký to tam je..

New York je guláš národů. Běloši , afroameričané, latinoameričané, asiaté, mix, neurčitelný původ. To jsou barvy New Yorku.

Každé etnikum vnáší do tohoto barevného obrazu to co podědilo po svých předcích v té které zemi. .Jsou to Američané, ale zvyky, charakter uvažování, tradice, jim zůstávají zafixovány v kostech po dědovi z Malých Antil, prabábě z Evropy, či z Asie, až se to nakonec zamíchá do koktailu, který se nazývá Američan.A tak tedy máme tady před sebou Američana, který má tři priority.Právo na osobní svobodu s co nejmenším zasahováním státu, právo nosit zbraň a chránit s ní svůj majetek a.....God bless us...Bůh nám žehnej, myslíce Ameriku.

Newyorčané jsou tolerantní individualisté, jejich chování je bez formálnosti a bez kudrlinek, kyselé ksichty nevidět, myslí tak jak mluví a mluví tak jak myslí.. Naše kouzelná zaklínadla- „udělal bych to kdyby“, neznají. Chceš něco udělat, dobrá , udělej to. Nehledej proč to nejde. Jsou zvyklí se o sebe starat a nespoléhat se na stát. Nestěžují si. Neskuhrají. I žebráci mají svou hrdost. „Dáš mně dolar pane? Díky. Ne ? O.K nevadí“ .

Na rozdíl od nás jsou v New Yorku vrabci a je jich dost a rochní si v kalužích. Veverky v parku žerou skoro z ruky. Skoro. Newyorčané jsou milovníci psů a je to také pro mnohé dobře placený „job“ je venčit. Chlapík se šesti psy na procházce není výjimkou. Psí hovínka se musí sbírat ..ne-li hrozí pokuta 100 dolarů. Dost se to dodržuje. Oboje. Na rozdíl od psů, kteří alespoň močit mohou kdekoliv, to chlapečci a děvčátka nemají tak jednoduché. Pokud by rodič svého malého caparta zavedl ke stromu, protože ten má neodolatelné nutkání, vystavuje se nebezpečí nařčení z pedofilie. Ze sexuálního obtěžování „harassmentu“, je nařčen malý chlapeček, který si sedne ve školce ke kamarádce a paní vychovatelce se zdá, že sedí nějak příliš blízko. Nedej Bože, aby ten klučík dal té holčičce pusu...Maminka je volána do školky a s plnou vážností je jí sděleno co hrozného se přihodilo.

New York je všehochuť postav a postaviček, od pánů v tmavých kravatách a v oblecích v „business jacket „ na Financial district dolního Manhattanu po „hochy ulice“ kteří na sebe naházejí všechno možné. Červená zimní čepice v teplém počasí, bundy červené , žluté, zelené sukně, upnuté leginy u stokilových dam jak bílých tak černých, hoši s kalhoty se zadkem u kolen, uniformní kšiltové čepice se značkou N.Y. Patrně s nimi i spí. Potkáte postarší paní v kanárkově žlutých šatičkách jak se snaží šlapat na kole, muže, Bůh ví ze které části světa , kde jeho ranním oblekem je poschoďová červená čepice a jakýsi podivný rubáš, babičky snažící se barevností oblečení zastavit svůj věk..... Muž ve stetsonu, jdoucí proti vám může být zrovna tak šerifem v Oklahomě, jako mafián, či poněkud extravagantní profesor z Columbijské univerzity..

Ráno, ale až tak v osm devět, se celý New York vyvalí do ulic, stařičké metro praská ve švech, nenapravitelní odvážlivci, či naopak záviděníhodní kliďasi popojíždějí ve svých autech rychlostí středně rychlého chodce, ale bezpochyby i ti uvažují někdy o vraždě či sebevraždě. Na semaforech je červená a hned zase zelená, autobusy s hlaholícími černými řidiči se pohybují spíše přískoky, co chvíli je tu „jam“, zácpa, jízdní řád sice je, ale není ho vůbec potřeba, ...až se dojede, tak se dojede. Řidič nabobtnalý v sedadle jako žok a stále v dobré náladě s nohou neustále na brzdě, půlkou huby se baví se svým kolegou, jedním okem kouká na vozovku, druhým do zrcátek za sebou i před sebou. Výměna řidičů je značně pomalý obřad, kdy se proberou rodinné záležitosti do pátého kolena a osazenstvo busu zatím trpělivě čeká.. Pomalý autobus je, se svými cestujícími, neustále brebentícími mohamedánkami v kaftanech a dželabách a tlustými latinos, záleží v jaké části New Yorku zrovna jedete, kteří mají problém si přes své břicho zavázat tkaničku od bot, světem sám pro sebe.

Metro se svými 1300 km tras a zastávek je skutečnou tepnou a krví New Yorku, které rychle a bezchybně spojí ta nejvzdálenější místa .To co se daří jsou jeho opravy, co se nedaří je vyhnat z něho jeho potkany podobně jako štěnice z některých newyorských bytů. Zaplynování štěnic stojí 2000 dolarů za byt a tak se někdy složí celé osazenstvo domu na nemajetného nájemníka jen proto, aby se nežádoucích vetřelců s jistotou zbavili.

Velké stanice metra jsou protkány sítí, nadchodů, východů, podchodů i záchodů, dokonalých, ba úžasných jídelen, zákoutí, kde se jenom tak na stojáka usrkne kafe, či kola, je to Babylon lidí neustále někam spěchajících, jednotlivců, či skupinek brnkajících na kytaru, hochů kteří tam pro obveselení svoje i kolemjdoucích tančí rumbu či sambu, či dělajících jakési cirkusácké prostocviky. Kolem se utvoří kolečko přihlížejících, kteří jenom obdivně vydechnou ...vau..

Jinde jakási církev zve na svůj nedělní dýchánek....ve velkých stanicích to šumí a bublá životem jako v přetlakové nádobě. Tu se parta chlapíků snaží cosi opravovat, z kapes jim čouhají šroubováky a kladiva, onde zase učitelky své žáčky rozloží na zemi a cosi jim vysvětlují a ukazují... vlézt do některého z těch vozů metra je dobrý způsob jak poznat tu mezinárodní směsici s jejím oblečením, chováním, žvýkáním, posloucháním hudby, podupáváním do taktu, konzumací hamburgerů, dokonce i děláním makeupu, barvením rtů a obočí a stříháním nehtů paní a dívek, až po rumunské matičky, vláčející svoje neustále spící baby, která jsou patrně na práškách, aby vzbudily soucit a dostaly nějaký ten dolar.

No a pak je to Manhattan... když jdete netradičně až na konec do černého Bronxu na 240 ulici, pak neminete malý supermarket, kde vám roztomilá čokoládová Jane natočí kávu černou jako noc a horkou a silnou jako žhavé peklo, pokračujete podél podzemní, ale tady nadzemní části škaredě okopaného, rezavého a důvěru nebudícího metra, pak se dostanete k jakési boudě v Harlemu plné živých koz, slepic a ovcí, které vám majitel, Mexikán prodá živé, či je před vámi podřeže, jak je libo. Na jakémsi vedení ve výšce sedmi metrů visí dva páry bot a jenom Boží oko vidělo jak se tam mohly dostat. A pak je tu jakási říčka a černí tátové se svými malými černými kloučky fascinovaně koukají přes řádně zadrátovaný plot, na pár docela slušně velkých ryb, které tam dole líně plovou.

Párkrát zabloudíte ve slepých ulicích, párkrát se vrátíte než jsou před vámi objeví ta tolik opěvovaná a krásná a vymydlená a nekonečná „street a avenue“ a Broadway a Bowery a 5. avenue a spousta světel a obchodů a divadel, šantánů a hospod, prodejců čehokoliv jen tak do huby, přismahlých klobás a hot dogů a pouličních malířů chytajících svůj job, za deset minut vám nabídnou vaši podobiznu, pravda, trochu přikrášlenou, to je obchod.

Střed Manhattanu je céva do které buší krev ve dne v noci. Davy lidí se valí jako láva nahoru a dolu, na 42. ulici se můžete vyfotografovat s dokonalou maketou oblíbeného herce Morgena Freemana a koukat na ten kvas kolem a na vše co si člověk vymyslel a ještě vymyslí, skákajících reklam a barevných nabídek a židovských maminek s houfem dětí a jejich tlustých tátů v černém, se solidními černými klobouky ať v létě či v zimě, zevlujících černochů zdravících se vzájemným ťuknutím pěstmi, říká se tomu „fist bump“, různých fachmanů od šmíru, rýpajících se v rozbitých autech v garážích zapadlých ulic čím dál víc a víc oprýskaných a škaredých, čím jsou dál od Manhattanu, hudebníků, hrajících kdekoliv a na cokoliv... Chlapík tříská do starého piána uprostřed parku pod sochou Garibaldiho.... jen vševědoucí Bůh ví jak se tam dostalo, hlouček lidí kolem něho roste a bytní, tleská a povzbuzuje.V parcích se asiaté vlní v tajči a běhající Američané všech věkových kategorií, chtějíce být neustále mladí vám funí za krkem.

I sedni chlapče na pankejt a nafoť ty hezké nohy holky, která srká kafe s mobilem u ucha, či zametače, který zápolí s velkou lopatou a snaží se nabrat kus nějakého smetí, starého dědka, takového malého a skrčeného a oprýskaného životem, který kouká žádostivě do vitriny, chytni si úsměv hezké černošky, která harassment, neharassment, odpoví na tvůj úsměv „helou hany“, něco jako nazdar medouši, a dej si v některých z nesčetných krámků a kaváren odpolední „muffin“, jakousi bábovku, která v každé kavárně má jinou chuť, vecpi se do některé z mnoha irských hospod, kde je atmosféra nasáklá emoční družností a přátelstvím, otevři si tu svoji pikslu fazolí za 50 centů, nemáš .li ani cent, přivoň k rozkvetlým sakurám na Rooswelt Island, ber, jen ber a vnímej póry celého svého těla, co ti New York nabízí.

Noc strávená v Central parku není sice dobrý nápad, ale když všechno dobře dopadne a ráno uvidíš znovu hroty mrakodrapů San Remo, které vypadaly za soumraku a natož v noci tak hrozivě, je to vzpomínka, která zůstane v mysli do konce tvých dnů.

A pak je tu New York vítězný. V Greenwich village , kouká na New York socha divokého generála „malého Philla „Sheridana, jednoho z hrdinů americké občanské války. Tento chlapík tvrdý jako ocel, který byl vysoký jen 163 cm, je za jakýmsi nedůstojným železným plotem připomínající vězení Sing-Sing. Zato další z hrdinů generál Tecumesh Sherman má monumentální sochu na koni která se zlatistě třpytí s vítěznou Niké u Central parku, i když potomci obyvatel tehdy jím zcela zničené jižanské Atlanty ho proklínají ještě dnes. Obrovský kamenný americký orel hlídá mohutné kamenné kvádry se jmény amerických námořníků padlých v 2. světové válce na dolním Manhattanu.

Na všechno to dění dozírají newyorští policisté, obvykle pořádní chlapi, zrovna tak ženské. Černí a bílí tak půl na půl. Jsou pomalí, důkladní a vážení. Mají respekt. Mohou prohledat kohokoliv kdykoliv a také to dělají. Černý mladík přede mnou má smůlu. Drogy ? Asi ano. Dostává bleskově železná klepeta a ani se nesnaží nic namítat. Je to ale časté „zaměstnání“ nezaměstnaných....

A pak je tu také Soho a Tribeca na dolním Manhattanu s litinovými domy a zabudovanými požárními žebříky a pokud mají více než šest poschodí s jakousi velkou vanou vody nahoře, to aby bylo čím hasit, umělecká branže, která tam bydlela a bydlí byla vždy nevyzpytatelná a požáry od nedopalků cigaret a zapomenutých plynových hořáků byly časté.

A pak jsou tu Číňané, kteří se po leta usazovali v Dolním Manhattanu a utvořili Čínskou čtvrt, neustále se rozšiřující a životem kypící pestrobarevnou směs i se svými zeleninovými stánky, obchůdky s kořením a nabídkou čínského jídla. Na vše shlíží svým moudrým okem Konfucius ze svého piedestalu. A chcete-li mocí- mermo vidět ruské bábušky a ruské obchody, či ochutnat ruské bliny, boršč, či jiné pochutiny zajedete na Conney Island a v záplavě Rusů a Ukrajinců se ztratíte. Přitom nikdo z nich nedá dopustit na život ve své původní domovině ze které utekli.A to jich je v městě New York 600 000.

Neděle-černošský gospel je zážitek.Zpívané evangelium a boží slovo. Milování Boha není důstojné a mrtvé jako v bílém katolickém kostele.Je to extaze.Výkřiky, zpěv..Černý reverend se rozdává ze své lásky a přesvědčení lidem v sále s obrovskou vehemencí a gestikulací.. Přítomní ho přerušují výkřiky souhlasu.“Ano,ano, milujeme tě Bože....

Divadla na Broadway jsou pojmem. Je jich mnoho a mají výbornou úroveň.“Porgy a Bess“ v podání černošských herců je skvělý zážitek. Můžete navštívit, máte-li na to, i avantgardní divadlo z Londýna, které předvádí představení postavené zcela na hlavu. V jednotlivých pokojích domu hrají herci vždy jen určitou část hry a zájemci mohou vidět třeba konec a pak začátek, něco dvakrát, či vícekrát, tak jak se vhrnou cik cak do jednotlivých místností.

New York je hektický, ale přátelský. Každý chce místo na slunci a tak se musí snažit. Každý na to jde jak umí, a to i tím nejpodivnějším možným způsobem. V New Yorku existují tři židovské rodiny, které jsou plně zaměstnány ručním zabíjením a vybíráním hnid vší z hlav nešťastně postižené drobotiny v některých newyorských školách. A jak se jim finančně daří ? Patrně dobře. Jinak by to nedělali. A pak...blech je v New Yorku dost.

Američan má všeho všudy 14 dní dovolené a pak zase práce a práce. Honba za dolarem je úprk. Newyorčan platí 1700 dolarů za malý byt a 1700 dolarů měsíčně za školku. Jídlo si nese malý Američánek v kastrůlku sebou z domu, odpolední spánek má na matraci na zemi, kam se plácne i s botami .Úklid školek si provádějí sami rodiče o některých sobotách.

Děti-ty nejmenší, chodí do parků s prolézačkami, autíčky, šlapadly, plastovými zvířaty na kolečkách a různými hejblaty. Všechno je to za masivním železným plotem, který se nedá přelézt ani podlézt. Maminka nebo táta tam zavře svého caparta, pečlivě zacvakne bránu a má jistotu, že se odtud dítě nedostane. Hračky jsou erár a zůstávají v parku. Škola od obecné po vysokou je zpoplatněna a ne málo. Vysokoškoláci splácejí svoje úvěry za školné ještě ve čtyřiceti letech. Problémem je čas. Newyorčan si píše do diáře, kdy se může sejít přítelem. A pak ...vždy úsměv a.. I am fine, vždycky O.K., i kdyby měl smrt na jazyku.

New York je město nabité energií, město svobody bez hranic, pro mnohé nejkrásnější město na světě.....dokonale to vystihuje americká zpěvačka Liza Minneli svou písní New York-New York...