Kamarádům, kteří odešli jak zákony kázaly jim...

Rok 1964 , nebo 1965 ? Jednoroční nedobrovolníci- prvních pár dnů na vojně. Padli jsme si docela do oka, on absolvent brněnské strojařiny, Moravák a já.

Jsou čtyři hodiny ráno, šlapeme do OT 64, obrněných transportérů, směr Libava. Dělostřelba ze 122 mm kanonů naostro. Osm transportérů-jdeme do sebe zavěšení ospalí, nerudní, naštvaní. A teď, teď osud.Já jdu do prvního transportéru, který tam stojí. Škoda každého kroku navíc, sednout tam a spát, spát....Kolega mně říká -“pojď vedle, pojď vedle.“ Ale ne já už jsem šplhal po bedničkách se samopalovými náboji v transportéru, který jsem vybral. A on se přidal....chyba, chyba, chyba !!!

Usínám-a točky, točky, zatáčky .....Svačina. Je 8.30 hod.-zastávka. A to jsem ho viděl naposledy zdravého. Potom se to znovu rozjelo a on zůstal na korbě. A já šel znovu spát na bedničky s náboji. A potom ? Prásk a bác Zastavili jsme v lese-kolega chroptěl u vozu, srazilo ho to, nebo vyskočil ? Nikdo neví.0statní tři vojáci-záložáci byli omráčení, nehýbali se, bedny s náboji je srazily. Řidič, celý zpitomělý, nevěděl co má dělat. Ostatní kolem nás profrčeli, a to jsme byli ideální střed. Přišli na to až na Libavě. Byl jsem jediný jakž takž schopný něco udělat. Probudil jsem se na podlaze transportéru, bedna s náboji na mně. Hlava mě bolela dva roky.....

Běžím do vesnice-je to 2km. Nemocnice-záložáci všichni krvácení do mozku-ty bedničky jedna tak dvacet kilo je praštily do hlavy. Kolega -kamarád je mrtvý. Vidím to doposud.
Je pět hodin odpoledne .Přijíždí transportér z Mikulova. „Nasedejte, nasedejte „ hučí jakýsi nadporučík. A ve mně se to najednou vzedmulo „ Kde jste sakra byl „??? Hulákám na nadporučíka-“jsou tady ranění a mrtví a z Mikulova je to dvě hodiny! „Zarazí se. Něco brblá. Já svobodník na něho řvu. No, vojnu jsem potom měl sakramentskou.
Konec. Po čase za mnou přijde major, velitel toho transportu a skoro pláče, chvěje se mu hlas a líčí jak jeho seřval generál...o tom dvaadvacetiletém mrtvém hochovi ani slovo...musel jsem odejít, to se nedalo vydržet. Že jim chybí jeden transportér, na to přišli až na Libavě. S takovými sebestřednými osly jít do války, to by byla tragédie.
A dál ? Uplynulo deset, patnáct let už nevím. Myšlenky se mi často točily kolem té tragédie. Jaké byly osudy jeho rodiny, jak se s tím vypořádali, co to v nich zanechalo. V myšlenkách jsem byl často, velmi často s nimi. Podařilo se mi vyhledat jeho bratra, pozval mě k sobě a já spustil stavidla a mluvil a mluvil -hlas mě přeskakoval dojetím.
„Otec po tom incidentu brzy zemřel, nepřekonal smutek, „říkal mi,“ brácha, byl ženatý, v té době měli šestiměsíční dítě, holčičku, jeho žena se potom znovu vdala, manžel jí zemřel....“
Rozloučili jsme se pohledem do očí, bez výčitek. Vypotácel jsem se z jeho domu. Osud, osud-první příčina bylo moje rozhodnutí se kterým on souhlasil. A druhá? Řidiči se dostal ešus pod brzdový pedál-jel a jel lesem... A třetí ? Kamarád seděl do půl těla ven z transportéru.....Vyskočil? Byl sražen ? Nevím....