Káhira jaká je...

Je náramná. Dostane vás. Ne ta, přes filtr cezená evropská města bez chuti a zápachu, ale toto severoafrické velkoměsto se svými pachy z kanálů a zapráskaných uliček,

s vůní smažených ryb a pečených mas a placek plněných cizrnou, o kus dál jste vtažen do řvoucího chřtánu světel, lidí, aut , reklam, neonů, obchodů s tisíci botami a zase botami, a když už jsem myslel, že by to obulo celou Káhiru , zase obchody a zase boty...a šaty a zase textil, textil , halenky, obleky, pánské i dámské, fusekle a potraviny a ovoce, fíky, pomeranče...jídlo na ulici, chlap ti zabalí cosi do kornoutu a už řve na dalšího zevlouna.Je to náramné.

Člověčina se tady dere na povrch, nedá se ucpat, proniká škvírami života, snah, prosazení se na tom šíleném trhu boje o egyptskou libru. Dav teče, muži v galabijích, bílých dlouhých egyptských kaftanech, ženy někdy černé jako koks od hlavy k patě, s obličeji, které jsou skryty černou rouškou sahající až k očím, jenom tmavá kukadla koukají na ten boží mumraj, jen některé roušku nemají.

Ne všechny ženy a dívky jsou celé v černém, mladá děvčata mají texasky a barvy svého oblečení sladěny tak, že vypadají jako kukly exotických motýlů, modrá, žlutá, červená. Hostel King Tut má i snídani a ta je kapesním vydání jakoby orientálního baru s těžkými závěsy na stěnách, stolečky jak pro panenky, polštáři místo štokrlat, televizí, která teď v osm ráno je puštěná a hraje jakousi potřeštěnou egyptskou veselohru..Sednu si na ten nadýchaný polštářek a nohy mám těsně pod tím stolečkem, a to ještě musím sedět v tureckém sedu tak, že mně prsty čouhají málem do kafe, vlastně do čaje, takové trestě, je to lomcovák theinu, vody jenom náprstek, síla náramná...

V devět ráno je Káhira samozřejmě cele vzhůru do halasu a tartasu, s troubením aut a spěchajících lidí, bílých strážníků a jakési jiné policie v modrých svetrech, všichni ti strážci pořádku jsou, myslím si, zcela k ničemu, protože provoz vůbec neřídí, to se musíš člověče vydat s bušícím srdcem mezi ty osobní bouráky a náklaďáky a vehikly a doufat, že to přežiješ. Zelená nebo červená vše je jedno. U kruhového objezdu v bízkosti káhirského muzea, kde je provoz skutečně smrtící, lelkuje šest policistů. Funguje to jinak.Šest chlapíků naráz zahvízdá a skočí do vozovky. Zběsilost se zastaví. No a můžete přejít.

A teď Bože poraď kam dřív…. Egyptské muzeum, Nil, nebo jenom tak brouzdat po ulicích, nakukovat do mešit, nechat se svádět egyptskými obchodníky, jakýsi pán vás tahá do svého malého, nebo většího obchůdku, ptá se na rodinu, děti, manželku, zaměstnání, je slušný a nasládlý jako jeho voňavky, které vám nabízí dokonce i s českým textem, lije vám na hlavu různé trestě a vůně orientu, přesvědčuje vás, že stačí kapka jeho elixíru za ucho a každá žena, doslova každá, umírá blahem a žádostí, podkuřuje vám nabídkou kávy a čaje v krásných karafách z bývalého Československa..“tato lahvička pane jenom 4o liber a to jenom pro vás pane“, je ochoten vám to poslat na kraj svět na Madagaskar nebo do Prahy , to je jedno a odmítání ho bolí víc než vlastní trhání zubu.

A tak zase ulice a uličky a špína a nepořádek jaký člověk v životě neviděl a neuvidí, muži sedící u svých vodních dýmek, jiní klábosící na bobku a srkající černé kafe, chlapík s tácem nějakých vek či chlebů na hlavě a ještě jedoucí na kole, pospávající zametačka s velkým koštětem, na chodníku se převrací jakási černá hmota, chlap chrápe pod černým tepichem, zachumlaný až po hlavu, kus dál žebračka , která se ani nemůže hýbat , jenom leží na břiše s tváří v prachu kypící ulice, s nohama nafouklýma jako balony, snad elefantiáza či co. Pokládám k ní několik liber, ale vidím, že jsem jí to dal nevhodně. Ta žena se plazí jako červ k těm bankovkám, nemůže jinak a kolem ní jako láva protékají davy lidí, každý se svými denními starostmi.Trpké jsou některé lidské osudy...

Jdu se kouknout na Nil, který vypadá docela nevinně, sem tam nějaká plachetnice feluka, v noci je osvětlená a barevná jako křídla vážky a po stranách Nilu parky a hotely a tam pod mostem pruh široký snad 50 a dlouhý 200 metrů, odpadky, láhve, papír, smotky koberců a pláten a jiného svinstva , všechno se to pohupuje na vlnách úplně volně, klidně a pohodově, ale nechtěl bych si tam ani vymáchat nohy, natož spadnout.

Slunce se jaksi nemůže dostat přes káhirský smog, prach a čmoud, který je všudypřítomný a proniká do každého póru lidského těla. Ten prach sedí měsíce nesmytý na střechách, prach smísený s výfuky a smradem tisíců aut, kolik tady jen musí být olova v ovzduší…A do toho na jedné z těch střech nějaká žena věší prádlo a kus dál jiná klepe koberce a ten prach z koberců jde přímo na to prádlo…

Káhira přímo vybízí k fotografování. Je fotogenická jako všechny krásky filmových pláten dohromady, pohledy naaranžované jako od vynikajícího scénaristy, a to všechno jen tak halabala, jak to vaří život.Někde je barevná, že to barvy fotoaparátu nevykreslí, někde šedivá a ubohá, že se rozmýšlím tu bídu fotografovat Ale žádné fotografie žen prosím, vojáků, policistů, vojenských objektů, nádraží a bůh ví čeho ještě, raději se neptat. Fotografoval jsem pět policistů, kteří jenom tak seděli a klábosili na pankejtu u metra, krásný snímek myslel jsem si, sestava tak jako u nás, samé kecání..Nicméně ..byl jsem viděn.Jeden z nich ukázal na můj fotoaparát a pak přeložil zápěstí svých rukou přes sebe a ukázal na sebe.Mrmlal něco v tom smyslu „byli bychom zavřeni pane“Tedy my, policisté.Tak jsem snímek vymazal všech pět hochů se na mne zazubilo svým dokonalým bílým chrupem a podali jsme si ruce..

A každý večer, když si to sunu unaven do hostelu King Tut procházím kolem jedné dívenky, má snad deset let, která na jedné z nejrušnějších ulic Talaab harb sedí způsobně na zadku a kreslí nějaké úkoly do školy na příští den.A dav ji nezajímá, je zcela klidná a pečlivě se soustředí jen na to svoje. A krok od ní přecházejí tisíce lidí.

Káhira je převážně muslimská až na malý ostrůvek koptské církve, to tedy znamená mešity a zase mešity, honosné a krásné, ale i malé a nevzhledné, které z venku vypadají jako středověké vězení, ale uvnitř je to nádherná oáza klidu, která spraví nervy po tom ryku venku i otrlým muslimům.V blízkosti vlakového nádraží Ramses, jsem zapadl do mešity , kde to vypadalo jako v noclehárně.Na zelených kobercích a dokonce před mihrábem spali chlapi, nebo jenom tak leželi s otevřenýma očima a koukali do stropu. I využil jsem také toho dobrodiní, ale za chvíli se přišoural nějaký svatý muž a zahučel..“bakšíš pane bakšíš.…“

K mešitě Ibn Tulun je to nejlépe pěšky a s buzolou když si ten úhel napřed naměříte na mapě, protože arabské názvy ulic nic neříkají, je to mešita pěkná ba přepěkná, ti chlapi v 9. století to uměli, sedí tam masivní a hrůzostrašná se zubatým cimbuřím, zamřížovanými okny, kterými je vidět do zahrady, síla mřížoví je jako pro nejtěžší zločince, anebo jako pro harém arabských krásek, které jejich pán žárlivě střeží.Vstup je za bakšíš 20 liber, tedy egyptských, nakročení do těch posvátných útrob je v pantoflích, které si vyměníte za svoje solidní, případně nesolidní, jako jsou ty moje, boty.Pohled nahoře je docela uchvacující a tak se fotí co to dá, okna vymezují docela „zlatý řez“, všelijaké zubatiny, věže, minarety a boubelaté báně a hluboko dole Káhira s opraváři aut, motorek, elektrických spotřebičů, nábytku, řemeslníkú všeho druhu, kteří mají ten svůj vercajk rozložený jenom tak na ulici, čističů bot, zevlounů, vážných kuřáků vodních dýmek, prodavačů ovoce a káhirských pochutin.

Pil jsem vodu z místních automatů a neodmítl pozvání dělníků , kteří sedící na zemi u muzea Islámského umění pojídali nějaké své domácí placky s čímsi, dopřál si koftu, karbenátky z jehněčího masa, to vše bez jakýchkoliv problémů.Štěstí patrně stálo při mně,anebo nade mnou bděl v tomto případě Alláh.Kdo ví.

Nedaleko od mešity Ibn Tulun směrem k mohutné Citadele začíná Islámská Káhira a ta je o pár stupňů chudší než světlem překypující střed u Egyptského muzea, svět špeluněk a tmavých zákoutí, podivných individuí, malých autobusů obsypaných lidmi jako sladký hrozen vína a divukrásných staveb muslimské architektury jako je medresa sultána Hasana s nejvyššími minarety v Egyptě a mešita al Azhar, které obepínají prostorné náměstí jako prsten.Večer je tady skutečně tma tmoucí se všelijak pokroucenými a jakoby nikam nesměřujícími uličkami, že bez buzoly bych se ztratil jako moucha v pivu.

Káhira …to jsou také samozřejmě pyramidy v Gíze, která je pár kilometrům od města, a 30 km vzdálený komplex pyramid v Memfidě.Vzal jsem si taxi s řidičem , vnutil se ještě průvodce, jezdili jsme od rána do večera, ovšem, ovšem ... méně by bylo jistě více.Tam dvacet minut, „ne tam nechoďte, tam se nesmí... vy chcete ještě tam“??..Ne pane to nejde už musíme dál“..V Gíze před třemi známými pyramidami a Sfingou to už byl hotový poprask.Velbloudáři, taxikáři, majitelé oslů a koní lákají turisty aby svoje královské zadky svěřili jejich péči.

Můj nejkrásnější vjem a vzpomínka na pyramidy mě potkala u Sfingy. Tam v tom mumraji filmování, pojídání toustů, sladkých a hrdých úsměvů jsem si všimnul malého hocha a o něco starší holčičky. Byli to malí Egypťánci, patrně bratr a sestra…holčička se dívala tomu malému do očí a láskyplně ho hladila po hlavě a ten malý klouček se na sestru díval tak mile a líbezně, že i ta Sfinga, mlčenlivá stará dáma se svým rozbitým obličejem od napoleonských dělostřelců, se poněkud usmála a pokývala hlavou.