Jičín? Ale ano, hodí se...

Pravda, není tu živo jako v marockých medinách, ani ženské v galabijích, ale je tu ta naše Manka a Rumcajsova ševcovna a byl tu hrabě Albrecht Václav Eusebius z Valdšteina a pár hrobů bojovných mužů války 1866...

Je nevlídno, jak jinak, tedy nějaké bydlení na dva tři dny...a je tu hotel kousek po Husově třídě, takový hotel klasika, poctivě staromodní, funkční od roku 1906, kdy přecházel z jedněch rukou do druhých, až do doby komunistické, která to zařídila jinak, nešťastně jako mnohé.

Otevřen a opraven v roce 2010, uvnitř s obrazy kde na vás kouká mladý Kafka ve společnosti štamgastů a madam, tak z dvacátých let dvacátého století.U okna starý gramofon.WC-tedy česky záchody, si myslím získají staromilce- Páni-Dámy- žádná slečna s vyhrnutými sukénkami a čurající chlapeček, vodu v umyvadle si pustíte otočením kohoutku, tak dlouho jak hodláte, ne cmrndáním dlaní pod kohoutkem, kdy pár vteřin musí stačit, pokud vůbec.Uklízí tam ukrajinská děvčata-jedné jsem se ptal, měla snad dvacet let, ... „tak co, jak se vede“, krčí rameny, „lidé jsou fajn, ale ...chci domů, domů..“Odkud jste“? „ Ivano -Frankovsk“. ...

A Jičín před branami ? Jistě znáte. Obchody, obchůdky, zákoutí, hospody, bistra, vše upraveno, lákající k posezení, ochutnání, nahlédnutí. Valdštejnské náměstí, ale Valdštejnský palác zavřený, do Valdštejnské mincovny přicházím pozdě, tedy pár fotek kostelů-Sv.Jakuba a Ignáce z Loyoly- nejstarší stavby v Jičíně, vše osvětleno sporými lucernami, působí to monumentálně až hrozivě, mohutnost a síla....ale volá po opravách, vedle jezuitská kolej, vnějškově působí sešle, velmi....

Vpadnu do jakéhosi průchodu-po stranách na stěnách fotografie, ale jaké ! Ty obličeje lidí, výrazy okamžiku, údiv, úsměv, zadumání, hra života v ten určitý okamžik jejich bytí, fota stará i sto a více let , tam mladý krásný chlapík a vedle tentýž za padesát a více let, fota Antarktidy, psů -jsem nadšen až dojat chci se ptát na autora, ženu se dovnitř, je to restaurace, a ptám se na autora fotografií. Ukazují mi, že sedí tamhle.Vstává člověk ještě starší než já a to už je co říci, dáváme se do řečí, jmenuje se Volf.... Chválím mu fotografie.Loučíme se a on mi mailem posílá povídání o jeho rodině, předcích, fotografie z cest, text jeho života po roce 1990., kdy se dává na obchodování a stavby a opravy domu, popisuje divokou dobu pro tuto snahu o vlastní existenci v začátku devadesátých let.Působivé .Velmi.

A pak je to hospoda v Kbelnici s Mankou na stěně, takovou jak má holka z Čech vypadat, a rumcajskými vysokými holínkami visícími ze stropu.Kousek od hospody je Ossarium- hřbitov jedné z nešťastných válek historie, která se jistě jako kdekoliv před tím a jistě i v budoucnosti, neobešla a neobejde pláčem maminek, které oplakávají svého zabitého synka. Pokud budou v čele států chlapi, bude to tak i nadále.Helmice a hraběcí tituly, jména dávno zapomenutá.Tak jsem si vyfotil jeden hrob-jednoduchý a bezejmenný-napsáno jenom : Zde leží neznámý voják. Neznámý ?...Jsi na mé fotografii. Že je ti to jedno ? Nedivím se.

A pak ještě Libáň asi 17 km daleko od Jičína. Tentokrát bez ženy, ktetá se hřeje jistě v nějaké jičínské hospodě. A Libáň proto, že jsem tam jako malý kluk -snad 5-6 let, bydlel se svou mámou a tátou.Táta byl chemikem v cukrovaru. Pak všechno skončilo. Rozvod. A ? Cukrovar není-je tam sklad čehosi. A kousek rybníček na který si pamatuji a velký barák , kde jsme bydleli.V baráku je domov důchodců.

Ano-všechno je jinak.Jenom pár odrbaných vzpomínek zůstává...