Haló....tady Istanbul..

Byla to ne jedna, ale několik káv v brněnské hospodě s jednou moji milovanou kamarádkou. Nebylo to kdo, kde, s kým a proč, ale výlev slov a jejich citů....prostě Istanbul u ní zabodoval, ba zvítězil.

Hrkla do sebe kávu a začal proud slov, nadšení, obdivu...“Víš“, říká,“ Istanbul mně dostal, je to město, kde památky a není jich málo, tvoří kulisu lidem, ne naopak .Lidský mumraj, kde se nabízí, smlouvá, prodává a kupuje, kde už šestiletí kluci jsou zapojeni do obchodu jako čističi bot, hlídači, poslíčkové, desetiletí se dorozumí běžnými slovními obraty v několika řečech, je tam i čeština, jsou ti nabízeny a vychváleny nejrůznější služby, staré mince, růžence, hodinky, zlato, náramky, náušnice, jsou tam stovky obchodů a obchůdků s textilem, strkají ti bavlněná trička, barevné bermudy a těch obleků, sukní a bot, ponožek a vedle zase jízdních kol,, foťáků, sotva se zastavíš j e to madam sem a madam tam, co pro vás mohu udělat madam a“...
„Zadrž „ řekl jsem „taky jsem tam byl“.
„Tak jo“ odvětila a nebyla nijak uražená ...

„ Ale ne, „ říkám „pokračuj, „rád tě poslouchám“.A Helena pokračuje. „Nalákali mě kuchaři, hoši v bílých čepicích-jenom tak rozkrojí veku do které vloží několik plátků čerstvě opečeného hovězího, tak voňavého, že bys to snědl, i kdybys věděl, že má tasemnici, obloží to červenými rajčaty a křehoučkou zeleninou to všechno s úsměvem bílých zubů, neodoláš , nemůžeš odolat.

„Mám ti něco objednat“ řekl jsem , nevěda, zda prohnaná Helena si nechce něčeho zobnout ...
„Neblázni“, odvětila se smíchem ...“ty nemáš ten úsměv bílých zubů“.....Sklapl jsem.
„Dostali mně“ pokračuje. Koupila jsem kabelku-co dělat, je ti nabízena jedna, druhá, pátá , desátá, byla jsem zaplavena tolikerou pozorností a ochotou tak na hony vzdálenou naším poměrům, nemohla jsem couvnout a to jsem ekonomka jak víš.Vypotácela jsem se z krámku jako nová majitelka kabelky, s chutí výborné „turecké“ kávy na jazyku, která mi byla nabídnuta před koupí kabelky i po ní a kluk ještě upaloval pro láhev chladivé Coca -Coly. Na tváří mě pálil polibek zarostlého a šťastného tureckého chlapíka a já mizím. Turek mě mává a něco volá, pochopitelně v turečtině. Pokud se zastavíš ještě celý omámený na příklad u prodavače pečených ryb, celý kolotoč může začít znovu.
„A co Turci a ženy „ mrknul jsem na Helenu.
„A turecké ženy? Nevím.-Každopádně ženu, která cloumá „výchovu domácí“, lze si těžko představit. A Turci a cizí ženy ? Pozor ! Nabídku na černou kávu je třeba pečlivě zvážit. Může následovat nabídka zlatého náramku za příslušnou protislužbu, eventuálně...“
„Eventuálně?“
„No víš -dostala jsem nabídku k sňatku , 40 000 Eur ten chlap tahal z peněženky, pokud bych byla ochotna vyměnit manžela za islám. Ti turečtí chlapi jsou žhaví jako láva.
„Vidím , že se mu to nepodařilo, nabídl málo „, usmívám se do kafe. Ale nic. Helena chápe legraci.

„Já jsem se dostal v Istanbulu na jiná místa“, pokračuji. Žebráci. Smutná kapitola. Nejsou to řídké případy. Mladý muž s pahýly nohou od kolen dolů. V místě amputace dva mokvající boláky. Ležel na boku před istanbulskou univerzitou, naprosto bez zájmu o lidské dění kolem. Viděl jsem, že dostal pár drobných mincí. Potom si ho všiml nějaký mladý Polák a dal mu 30 dolarů. A pokřižoval se .Jistě v rámci své křesťanské víry a soucitu. A hned nedaleko ještě ne stará žena v prachu a poledním žáru se opírá o ruce a nadzvedává půlku trupu, druhá polovina jí chybí. Volá a gestikuluje na všechny strany .Schovávám fotoaparát. Lidská bída se nemá fotografovat. Helena zvážní, ale po chvíli pokračuje. „Památky...Co si budeme povídat, jenom Istanbul má prý 300 mešit, navštívit je, tak to je nad lidské síly .Stačí si vybrat některé...Modrá mešita, Sulejmanova mešita a pak Aja Sofia a v jejich matném a mihotavém světle svíček si odpočinout od lidského snažení tam venku. Žena má jenom jednu povinnost. Zakrýt si opálené nohy v sukních rouškou, kterou jí podají před vstupem do mešity...a vyzout si boty. To víš, my ženy jsme vždycky tahány za nos.Všude.“