Egyptská poušť

Několik set kilometrů na západ od Nilu se táhne západní egyptská poušť.Má mnoho podob..Je jiná ráno, když se slunce dostává přes opar vzduchu, mění se podle posunu země, podle úhlu slunce směrem k zemi, je černá podle kamení horniny, bílá vápencovými krystaly, jiskřivá bílým křemenem, vydouvá se proti horizontu plochými vršky zvětralých hornin, které z dáli vypadají jako prostřený obrovský rovný stůl, jindy jako kopec žlutého pudingu, vítr a věky z ní modelují konkrementy tvaru hřibů, obrovitých kyklopů..  

Jednotlivé vrstvy minerálů jsou slisovany věky do obnažených průřezů, ve kterých geologové mohou číst jako v knize anorganického života, je propojena drobným pískem žlutým jako nanukový dort a neposkvrněným jako peří vylíhlého kuřete, jako ten nejhebčí žluťounký jemně varhánkový samet, do kterého se bojíte vkročit, nechcete spáchat svatokrádež.

Ale ne, nejste první. Můžete uvidět drobné otisky ptačích prstů, stopy brouka, či živého scinka až po velkou stopu velblouda...ten písek tvoří vlny v podobě dun od několika metrů délky a výšky až po obry několika set metrové tak zvané plovoucí duny, která dokáže vítr posunout za rok i o několik desítek metrů.Kameny jak je známe na poušti téměř nejsou...je to jenom skelet, skořápka kdysi mocných kusů hornin, které se za miliony ny let obrousily a zvětraly tak, že když je zvednete, jsou lehké jako plátky plechu a při úhozu o sebe zvoní jako pokličky. Hle ta síla přírody.

A vůkol ticho...ticho mrtvé a léčivé, klid v 21. století tak neskutečný a uklidňující, že se vám vypaří veškeré vaše starosti z mozku, a vy vnímáte mír a ticho tak neskutečné, že je vám najednou báječně a bezstarostně a vy si uvědomujete tu svoji lidskou malost a nicotu.A do toho palčivé slunce a horko a někdy se náhle zvedající poryvy větru, který vám vžené písek do obličeje, očí, úst.

Ale vítr může sílit a situace se náhle může stát nepříjemná až hrozivá a může vás překvapit písečná bouře a potom to vypadá, že se proti vám spiklo nebe i písek i poušť.A najednou věříte tomu , že se do takových nesnází mohla dostat vojenská výprava perského krále Kambýse v roce 525 před naším letopočtem i se svými 5 0 000 vojáky, která patrně zcela ztratila směr a poušť ji pohltila.Teprve v roce 2009 se zbytky perské armády v podobě vybělených lebek a kostí podařilo nalézt 100 km od oázy Siwa.

Nám však poušť pouze zahrozila. Asi 70 km za oázou Baharija jsme museli auto otočit o 180 stupňů a vrátit se odkud jsme přijeli.

Poušť dokáže být vlídná.V místech oáz se zelená, pěstuje se obilí, někde se pase hovězí dobytek.I na poušti je voda.Vyvěrá horká a osvěžující o teplotě až 36 stupňů Celsia a není slastnějšího pocitu než se do ní ponořit a v temné egyptské noci se nechat unášet kouzlem nádherné oblohy nerušené světlem lamp. Případně z malých šálků popíjet tmavě červený, mírně trpký čaj karkade, jsou to usušené květy místního ibišku zalité pomalu a z výšky horkou vodou tak, aby se vytvořila pěna....nu pak chybí pouze vykouřit vodní dýmku, šíšu...ale to je jenom pro odolné povahy, a čekat jaká kouzla vám přinese další den.