Co je to maminko ?

Velké tělo mláděte keporkaka se převalilo v modré vodě oceánu.Hladina se zčeřila a několik lodí které toto divadlo pozorovaly ve vzdálenosti asi 70 metrů se zakolébalo.

Oceán byl neklidný a lidé na palubách výletních lodí, kteří přijeli aby  si dopřáli potěšení dívat se na ty obrovské tvory jako z jiné planety, elegantně   vyplouvající a nořící  se do modravých vod poloostrova Samaná. Keporkaci vypouštěli vzduch z mohutných objemných plic, aby se znovu ponořili do živlu, který jim byl vlastní.

"Co je to maminko"? ozval se mladý keporkak a přitočil se k mámě. Patnáctimetrová velryba se k němu natočila bokem a láskyplně se otřela o jeho kůži.
"To jsou lodě a lidé ".
"Lodě a lidé  ? A proč jsou tady ? Proč nejdou do vody a neplavou s námi, proč si s námi nehrají ?"
"Protože to moc neumějí."

Mládě se vymrštilo z vody a svým velkým okem zahlédlo mnoho lidí jak se dalekohledy dívají směrem k nim. Vítr zesílil , neklidné moře začalo kolébat loděmi zprava doleva,  z palub lodí se ozývaly výkřiky obdivu, velryby se  objevovaly hned na jedné , hned na druhé straně lodí. 

Óoh... vydechly    lidé na palubách, když se jedna z velryb vyšvihla z moře do vzduchu jako by chtěla utéci před nebezpečím, které jí hrozí. Byla to  však jen hra, radost z pohybu, života, bytí.   Znovu spadla do vodního živlu, který milovala, který ji nadnášel a hladil Na palubě jedné z lodí mladá průvodkyně, blondýnka v šortkách,  s úsměvem, který jí neopouštěl ani na vteřinu, s palci obou rukou nahoru,  volala...

“Podívejte se  - tam, tam jsou vidíte „? 

Dalekohledy se střídavě točily vpravo a hned zas vlevo, aby lidé užili za těch svých 60 dolarů co nejvíc. Hřbety keporkaků se ladně vznášely ve vodě  a sunuly se dopředu, vše bylo doprovázeno výkřiky uznání nad neobvyklou podívanou.

Mladému keporkakovi se to líbilo.
„Já popluji blíž k těm lodím maminko, ti lidé nás mají rádi“ řeklo mládě matce a šťouchlo matku do jejího  mohutného těla. Matka neodpověděla, jenom s hukotem vypustila vzduch z plic.
Mládě se ponořilo a vyplulo těsně u jedné z lodí. Svým jemným sluchem slyšelo výkřiky nadšení a obdivu.

„Mají nás rádi „ myslelo si, „mají nás rádi, život je tak krásný“. Matka však, která najednou neviděla mládě ve své blízkosti, poděšeně zakoulela svýma velkýma očima a vydala zvláštní zvuk o vysoké tónině. Celé její obrovské tělo se začalo náhle   chvět.
Mládě se zarazilo, jeho tělo se napnulo jako v křeči a jenom hleslo.

„Co je maminko ?“
Matka pohodila mohutným trupem,  nabrala mládě ze spodu jeho těla a odhodila ho dál od lodi.
Mladý keporkak byl jako omráčený  reakcí své matky, kterou neočekával.

„Pryč od lodi !“ houkla poděšeně. “Slyšíš ? Pryč!“

Mládě se jaksi směšně zakolébalo. Obě velryby se ponořily. Hluboko pod hladinou se obě těla jedno velké a druhé mnohem menší k sobě přiblížila. Mládě koulelo bázlivě očima a dívalo se na matku.

„Ti lidé jsou přece hodní, i ty lodě jsou hodné, ti lidé se smějí a jenom se dívají a mají nás rádi.....“
Matka neodpověděla. Ponořila se do větší hloubky a mládě za ní.

„Nesmíš tolik důvěřovat lidem“, řekla náhle.
Mládě se zarazilo.

„Ale , vždyť jsou přece hodní maminko“.
„Možná ano“ řekla matka, „tito možná ano. Pojď budeme si hrát“.
Mládě dovádělo, šťouchalo matku do boku. Slunce se opíralo o hladinu oceánu, sluneční paprsky se odrážely od modré hladiny, tvořily záblesky a barevné kruhy...

„Já tě mám tak rád maminko, ani nevíš jak tě mám rád maminko“ hleslo mládě a převalovalo se ve vodě měkké a teplé jako samet. Matka se usmívala a velkou  ploutví objala mládě jako hebkým závojem.

„Já tebe taky synáčku „.
„Jak moc maminko ?“
„Moc“.
„Já od tebe nikdy neodejdu“ řeklo mládě.

Uplynulo několik měsíců. Několik tisíc kilometrů daleko v japonském přístavu Jokohama bylo slyšet skřípění a vrzaní ocelových lan, dělníci opravovali vnitřky lodí, zkoušeli motory, upravovali harpuny s výbušnou náloží a dlouhé ostré bodce na dobíjení velryb na břehu.   Jiná skupina ostřila obrovské nože na rozřezávání mrtvých kusů.
„Hej ..zítra vyplouváme“, hekl jeden z harpunářů a obrátil se ke kolegovi
Jo, už aby to bylo, chtěl bych být brzy zpátky“ odpověděl zamyšleně druhý muž.
„Víš mám doma kluka“ chlapík pohodil hlavou ,“a kluk mě dneska řek, brzo se vrať táto, mám tě rád. „........