Afra Raymond a Healther Brooke hovoří o korupci.

Tento muž a tato žena novinářka hovoří v asi v patnáctiminutových vystoupeních o korupci, a také o tom co je třeba dělat, aby se korupce darebákům, kteří se jí nevyhýbají nevyplatila, nebo alespoň ztížila. Doporučuji vám:dejte si do vyhledavače TED.com a pozorně poslouchejte Afra Raymonda a jeho "Tři mýty o korupci" a o několik kliknutí zpět novinářku Healther Brooke a její "Můj boj o odhalení korupce".Mluví anglicky, ale je tam český překlad. 

Pro ty kteří si to nevyhledají jenom stručný přehled.

Afra Raymond definuje korupci jako zneužití důvěry k vlastnímu prospěch buď svému, nebo svých přátel  či rodiny.Za největší chyby považuje, že se korupce nepovažuje za trestný čin, a že se přehlíží jako malý problém.Při tom je to naopak.Na příkladu zemí Trinidadu a Tobaga, zemí bohatých na naftu, odčerpává korupce 2/3 těchto zisků, které mizí v daňových rájích a tím samozřejmě se ochuzují , a to značně lidé této země, či těchto zemí. Afra Raymond říká: "podezřelý zákon je schválen podezřelým parlamentem, v podezřelém čase, aby osvobodil několik podezřelých".Jinými slovy mnohé zákony jsou a byly, či budou ušité na tělo darebákům.

Podobnost s českou republikou je "jistě čistě náhodná“.

Novinářka Healther Brooke pět let bojovala o to , aby získala od ministerstva v Anglii výpis účtů za co utrácí jednotliví členové parlamentu státní peníze.

Dokonce i v demokratické Anglii se nemohla dopátrat odpovědí, jednoduše byla odkazována z instituce na instituci, a to i přes to, že podle anglických zákonů, musí veškeré tyto a podobné údaje každý jednotlivec pokud o ně požádá, dostat.Po pěti letech, když ona sama nevěřila v úspěch, tyto informace na základě soudního rozhodnutí dostala a díky tomu, když to řádně rozmazala v novinách, protože výdaje mnohých nebyly transparentní, vyletělo z anglického parlamentu několik jeho členů, a dokonce také několik ctihodných lordů, když všichni podali demisi.

Nehledejme podobnost u nás.Tady by dobrovolně neodešli. Ale do krve by lhali a dušovali se svou nevinou.To je, podle mne, hlavní rozdíl mezi státem, či státy, kteří mají vžitá pravidla demokracie, a kde se podle nich soudy také chovají.Lidská touha i nečestně přijít k penězům je patrně všude podobná.

Co tedy minimálně můžeme dělat? Česká republika se přihlásila v roce 2000 k zákonu o Svobodě informací.Využijme toho.Ptejme se na ministerstvech, na místních úřadech, v obcích na věci o kterých máme pochybnosti.Jednotlivé instituce by je měli dříve nebo později uveřejnit a vydat.A pak je možnost pokračovat dál, třeba formou žalob, či upozornění na případné nešvary či nesrovnalosti v mediích.

I u nás jsou stateční lidé, kteří jsou ochotni šťourat do věcí i za cenu různých hrozeb.Novinářka Slonková a případ Srba, Janek Kroupa, či Josef Klíma.Tito a podobní mají moji hlubokou úctu.

Jde o to nenechat darebákům klidné spaní.Jde o to nebát se a nekrást.