A co takhle Maroko...

Skvělý nápad.Dopajdáte se třeba do Gibraltaru-přivítá vás avenue sira Winstona Churchilla, jak jinak, jste na chvíli v Anglii, pak lodí do Ceuty v Africe, ale to je Španělsko, no a tam, tentokrát s pasem přes marockou kontrolu.

Afrika je tady.
Dva kluci vám hned nabízejí nějaké pochutiny.“Kupte pane, kupte pane“....nekoupil jsem ale každému dirham jsem daroval.Usměv a radost v očích.Budou mít příjemnější den ? Snad. Po pár krocích na marockém place taxi...“Tetuan? Mele taxikář. 15 eur-žádné smlouvání. Po hodině jízdy jsme tam. Město a jeho medina-staré město zapsané v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, pro svou působivou starobu a originalitu minulosti i současnosti, svého živočišného neopakovatelně lidského ruchu, patrně řadu let se neměnícího, trhů, prodeje a nabízení od potravin, ovoce, banánů, granátových jablek velkých jako půl lidské hlavy, ryb, žebráků, chumel-dav, mužů a žen v dlouhých šatech ukrývající všechno ženské až na paty, ale dívek i bab elegantních, protože... no protože ty ženy tam si prodlouží svou někdy mocnou postavu do dlouhé barevné galabie, a sluší jim, kdepak ty záměrně proděravěné texasky našich žen. A tetování po těle ? Kdepak.

Řeknu vám, je to zářitek chodit těmi úzkými klikatými uličkami, koukat nahoru a dolu a v pravo a v levo a nahoru, občas dát úsměv s malým úklonem starší ženě, či starému muži, je opětován a večer potom listovat v knize o Maroku jak tam před lety žili spolu židé i muslimové a ejhle ono to šlo, ba co víc, ta parta, která tam dorazila někdy v 15. století ze Španělska byla docela společná banda pirátů, že je musel zastavit až španělský král Filip II.

Nabídek bydlení v medině dostatek, my , každý za 18 Eur a k tomu snídaně lehká a vábivá a dobrá s gracií podávaná, to všechno na terase s městem-medinou pod námi.A pak zase do víru lidí, koček-to nutno zdůraznit-kočky všude, jsou tam chovány a kočičího žrádla v rendlíkách dostatek, lidé přející jim, je nosí.Mezi nimi chrápající psi, není vidět žádná vzájemná nevraživost, kdepak lidská nátura.A pak zase taxi a jedeme s naším u známým neustále brebentícím taxikářem, který mele v arabštině, pochopitelně. Krajina nijak vábná ale za hodinu či dvě, je tady další perla poznání Maroka, Sawšaván.

Město modré a protože modrá je dobrá -natírané tou jásavou modrou stále znova. A zase město vyznamenané UNESCEM, spleť uliček , obchůdků, barev, nabídek jakýchsi vzácných šutrů, koberců, mastí a esencí, kožených brašen a opasků z dobré kůže, „kupte pane“-tahá z rance kožené opasky chlapík jako hady jeden za druhým, kupujeme-proč ne, cena 30 dirhamů kus-to je 75 kč, obrazy místních malířů, samozřejmě alkohol nevidět, jsme v zemi muslimů.

“Odkud jste“ je na nás dotaz.....jo Petr Čech prima, prima. , ejhle fotbal je také k něčemu dobrý. A stará židovská čvrť, docela ponurá, tmavá , vše zavřeno-bydlí tam někdo ? Nevím. Jdu kolem hradeb mohutných jak zákon káže, stavěných někdy v 16.století a tam pod masivními stěnami dvě marocké babušky hovořící patrně o denních trampotách.Úsměv -já na ně a ony na mne, a cosi v arabštině.

A kus dál-vedle „kasby „-hradu, malé holky nabízející takové modré, dřevěné upomínkové předměty, malá dvířka do dlaně znázorňující vchod do nějaké místní špeluňky. I koupíme to oba, já i kolega. Za jejich úsměv a štěstí nám to stojí...

.“Mohu foto“ ptám se maminky dvou takových malých capartů-bratr a sestřička, úsměv a údiv na jejich tvářích-ten pán nás chce fotografovat ? Maminka svolí.V hlavě mě buší myšlenky-kolik takových dětí bylo zabito na Ukrajině , v Gaze, před lety v bývalé Jugoslávii, Iráku., Syrii, Izraeli..úděsná představa....a kolik jich ještě zabito bude. Dějiny válek a zabíjení...muži, muži, muži.

Modré město je ponořeno mezi kopci Rifu , vápenec a kamení, šlapeme nahoru, stará babka vyschlá stářím a prací, která se odloupne z nějaké polozbořené chatičky cik cak postavené z kamení, s rancem na zádech, jsme ve výši tak 400-500m, nám pomalu mizí-je rychlejší než my. Do sbitých klád- chatky nás zve chlapík se strašidelným úsměvem -přední zuby téměř nemaje, ale tři malé děti maje, jak naznačuje.Pytel plny marihuany před námi. „Dejte si, berte si“ , i díky, díky, ne... zapaluje si viržínko....Jeho předkové, bojovníci Rifu, byli krutí válečníci, podporovatelé Franka v roce 1936-1939 ve španělské občanské válce...

A na konec Tanger.Kdysi město hříchu, divadlo bítníků, evropských a amerických ožralů, herců, špionů a dobrodruhů-ale v současnosti docela poklidné město večer skvěle osvětlené s širokými bulváry. Očima hladíme moře a v dáli gibraltalskou skálu, za rohem je Španělsko a támhle přece Portugalsko. A zase trh s potravinami, kupy všeho..a lidé a lidé...Koupit , sníst a vyžebrat, aby člověk mohl žíti dál.Věčná píseň života -mnohdy těžkého...Černošká maminka sedí s dítětem v náruči na nějakém špalku v tom cirkusu života a nabízí cosi co nikdo nekoupí, žebrá... dávám ji pár dirhamů a potom fotím-myslíc , že mě nevidí. Na snímku si zakrývá tvář .Stydí se. A já se stydím za sebe ....