A co takhle Chorvatsko ?

Já vím-byli jste tam a jistě ne jednou a pojedete tam zas a těšíte se. Fajn. Je to země krásy, moře, slušných lidí, i když chorvatské dějiny nejsou tak jasně jedničkové. Pár darebáků by se tam našlo...

A nejenom pár. Takový Ante Pavlovič, děkuji pěkně-několik desítek tisíc mrtvých...

Minuly doby, kdy se tam jezdilo, tedy pokud jste dostali tak zvaný „příslib“, nějakou sumu vyměnitelných penízů, kde potom prý plakal náš státní rozpočet. A mnozí lidičkové jedoucí tam skrývali v ponožce, ženy v podprsence, draze nějak sehnané dolary, myslíce si, že takový filcunk snad nebude. Někdy u policejních poctivců na naší hranici byl. Doby dávno minulé. Na štěstí.

Tak tedy : Co třeba Zadar, z jedné strany Jadran modrý a klidný a brána do města s hlavou okřídleného lva znaku Benátské republiky, nad vámi park a po levé ruce kapesní přístav lodí a lodiček. Z jedné řve rádio a válí se psisko a pak hlavní ulice, kterou se proťapkáte ke kostelu svatého Donáta prý z 9.století, kdo byl svatý Donát si najděte sami, a dalšímu kostelu svaté Anastázie, vzácné to stavbě, kde jsem jenom nakouk, vstupné se platilo a já člověk šetrný vychován minulým režimem, jsem si řek, škoda penízů, kostelů jsem viděl a viděl...A tak dál...a pak je to Forum Romanum ....samozřejmě se to s římským nedá srovnat, ale je to nějakých 2000 let a to zasluhuje úctu.Tehdy to bylo římské území za císaře Augusta a dalších. V blízkosti je to teď sem tam nějaká hospůdka, muž a žena venku na židličkách se na sebe dívají zamilovaně a popíjejí drink. Koukal jsem a díval se vpravo vlevo, protože v Zadaru, někdy v roce 1909 sloužil můj děd jako plukovní lékař za Franze Josefa I....Šel tudy ? Nebo tudy ?

Ale nechme historii historií a posaďme se na jednu z laveček, v tom horku vám nohy samy klesnou a nechme mysl odpočívat díváním se na tu barevnou současnost, holky, kluky maminy a táty, jak si to štrádují kolem Jadranu, bábiny a starochy jsem žádné neviděl

I nemají se Chorvaté nijak špatně, alespoň podle objemu jejich tělesných schránek, pár jsem si jich vyfotil.. a pak ještě holčičku a chlapečka se smetákem.Ta dětská přirozenost zaujme unavenou mysl často více než moždíře, opevnění a jiné krutosti a nesmyslnosti historie lidstva.

A tak dál. Času je málo a voda stoupá. Co neuvidím teď neuvidím, věk nezastavím.

A když už jste v tom Chorvatsku a máte rádi hory -tak třeba park Paklenica v horách Velebit..A docela váš rozhodí spousta stezek a slují a chodeb, kýmsi spočítáno asi 150 km, patrně tak obtížně navštívitelných a lehce uhajitelných, že jugoslávský hrdina prezident Josip Broz Tito si tady nechal někdy v padesátých letech minulého století upravit svoje skrýše před Stalinem s nímž se neměl rád. Všechno je to skryto ve vápencových skaliskách, kde hojně cvičí a lezou a škrábají se nahoru a vážou horolezecké uzly, osmičky a prusíky a zatínají skoby muži, děti, občas odvážné maminy...jen vzhůru a ještě kousek výš...

A pak Plitvická jezera-takový hlavní důvod , proč jsem Chorvatsko v tomto roce navštívil. A dojem ? Je úžasné co dokáže příroda. Vodopády, voděnka bojovná, namodralá a nazelenalá, hned klidná , hned divočina, dřevěné udržované chodníky, ale.....lidé a lidé a ještě jednou lidé, fronty, kdy se mezi sebou nedokážeme vyhnout, svět národů a národnosti, Japonci, Číňané, Evropané, Asiaté ze všech koutů světa, obrovitý černoch, okouzleně hledící na svou černou madam, ona chroupající čekuládu, -“pane prosím snímek“ , „jistě“...úsměv madam , polibek mezi nimi, jen to mlasklo. Dojmy náramné, ale v kapse, minus 40 Eur. Vstup. Mobily cvakají. a lid chce dokument „tady, vidíš.. já u vodopádu, a tady prosím snímek, jo a prosím , aby tam byl kus tam toho stromu, a tam té haluze, a úsměv, jo byl jsem tady“, radost s příchutí ješitnosti já, já.. tak to chodí...

A capy cap a dál a dál...někdy fronty, kdy jeden štrůdl lidí tam musí počkat až přejde štrůdl lidí sem..I stalo se jedné pořádně udělané madam, naráz se jí nějak zvrtla noženka, spadla, někde v blízkosti vodopádu Veliki Prštavec v tom nejužším místě té vydřevené, jinak dokonalé cesty a nemůže vstát, kotník jí natéká jako nafukovací balon, lidé kolem obcházejí, někdo se zastaví, chce pomoci, někdo volá pohotovost. Po pár metrech oslovím nějakého uniformovaného pána, no velké štěstí, je to strážce parku a hned jedná.

A pak největší vodopád Veliki Slap, krása. Obdiv co dokáže příroda, když do ní člověk nevrtá.. a zase.. rej lidiček u vodopádu, a ještě jeden snímek a pak ještě se psem atd...Tedy ne“ já“, na svůj ksicht nejsem zvědavý. Vodopád Veliki Slap, hučící z 78 m. A vůbec se nedivím chemiku a farmaceutovi Gustavu Janečkovi /1848-1929/, docentovi na univerzitě v Zagrebu jehož oslavná deska je na skále u Plitvických jezer, který ač „Rodom Čech-životom a djelom Hrvat „,žil v této krajině. Je na ní napsáno...

Koutečku můj,

ty svědku tužeb mých,

střež památku mou,

až nebudu zde víc.

A pak je tu ještě něco podobného u řeky Krky -a zase vodopády, padající voda, někde mírně, jako by chtěla hladit, jinde dynamicky s vervou a silou, tak jak jí to určuje příroda, a davy lidí a voda zelená a čistá, jezírka se žlutými kosatci a nejznámější a patrně nejkrásnější vůbec Skradinské vodopády-,400 m dlouhé a 45 m vysoké ale koupání člověče ne, ba ani smočit nohu nelze. A řekl bych že vodopády řeky Krky jsou ještě o fous hezčí než Plitvická jezera. Je tam jaksi více dojmů, plocha je menší.

U těch Skradinskich vodopadů -Skradinski buk, bych klidně vzal svoji poslední hodinu, odcházeje z tohoto světa smířen v duši...