A co tak třeba Rožnov pod Radhoštěm? Stojí za návštěvu ?

Jistě nezarmoutí. Naopak. Ostrov valašské normálnosti do té politické ztřeštěnosti našeho běžného života kam se jen podíváme. Zatím.

Tedy- trdelníky a valašské kyselice, nebo očaděné maso napchané v knedli plus zelí - a frgály a placky, klobásy, a taky jarmarky a lidové tancovačky. Můžete si poslechnout i valašské pověsti krojovaných tetiček, které vyprávějí o dobách dávných, dobách pohádkových.

No samozřejmě že, znáte

Valašskou dědinu, Mlýnskou dědinu, Dřevěné městečko s chalupami masivními a dřevěnými, mnohé ve stáří i několika století, kde se žilo , a to nijak lehce i v začátku 20.století . To stojí jistě za prohlídku i několikrát za život, stejně jako Radegast, Jurkovičova rozhledna a další...
Ale tentokrát bych to rád posunul spíše do osobních a osobitých skutečností....

Na Masarykové náměstí je asi deset panelů výstavy jak I. světová válka, tedy její začátek, probíhal právě v Rožnově. Vedle prohlášení Františka Josefa „Mým národům“ je foto rožnovského soldata Kotůlka, který ve zmatku v Sarajevu po atentátu na Františka Ferdinanda d Este si ustřihl kousek spodničky hraběnky Žofie Chotkové na věčnou památku...a snad z hůry pokárání, protože byl hned první den bojů raněn...
Pár kroků od té“ I. světové“, je, jak dobrým zvykem v městech a vesnicích bývá, malá knihovnička,“ tak ber hochu co chceš a co se ti líbí“....

A mě se líbí taková malá brožovaná knížka od italského salesiánského kněze Bruno Ferrera s názvem „Příběhy pro potěchu duše“. Proč ? Nu protože...tedy za prvé...jsou to krátké příběhy, které na několika řádcích vyjadřují poučení a moudrost třeba :

„Vyprávěj mi pohádku o zlém vlkovi“ žadoní klučina. Holčička jenom o pár let starší, odpoví: „Ale nejsou zlí vlci, jenom nešťastní vlci „. Tedy.. Nejsou zlí lidé...
.A za druhé.. Na titulní straně je perem napsáno.

Milému taťkovi
k jeho narozeninám
od Marty 2003.

A já přemýšlím.Je to jednadvacet let...milý taťka patrně zemřel, jinak by ten pěkný dárek od dcerenky nedal z ruky k volnému použití..Kolik mu bylo tehdy ? Padesát ? A slečně Martě-Martičce dvacet ? Patnáct ? Písmo je drobné a úhledné-knížka je myslím vhodně a s rozmyslem vybrána, táta byl patrně věřící a slečna Marta to měla v hlavě dobře poskládáno. Jaký byl on, jaká byla, vlastně je, nyní už jistě paní Marta, se můžeme jenom domýšlet. Ale já myslím, tedy věřím a doufám, že „milý taťka“ byl slušný člověk a jeho dcerenka Marta, snad i nadále chodící po Rožnově, taktéž.

A ještě jednou Bruno Ferrero. Chlapec ve škole nosil stále dva kapesníky. Učitelka se ho ptá proč .Chlapec odpověděl: „Jeden mám na utírání nosu, druhý abych s ním utíral oči těm, kteří pláčou“.