Tento text jsem napsal jako nácvik psaní uměleckého textu. Tréning je důležitý. Při psané jsem si měřil čas a jako limit si dal 60 min.
Petříku, děláš si úkoly?“
„Ano mami,“ odpověděl Péťa a pokračoval v přemýšlení. Kolik jen může být dvacet jedna plus čtrnáct? Matematika ho nijak nepohlcovala. Zvedl hlavu a díval se před sebe. Na stole měl maminčin velký květináč, který vpadal jako velký hrnec. Jen místo uch měl dvě keramické ozdoby. Jedna vypadala jako hrad a druhá jako skála. Hrad měl cimbuří se spoustou zubů, věže tlusté a kulaté jako buřty. Byl obarvený na žluto, ale ve světle lampičky se leskl jako ze zlata. V hradě bydlel kníže Borymír. Byl to odvážný a statečný rytíř, nosil drátěnou košili z leštěné oceli a bradku jako havraní zobák. Jeho žena se jmenovala Květosila, měla oči modré a hluboké jako studny, vlasy v barvě zralého obilí a rty jako maliny. Teď seděla a houpala v kolébce malého synka. Borymír stál vedle ní a mile se usmíval.
„Petříku, ty vůbec nepočítáš. Jestli nebudeš mít ten úkol spočítaný, nebudeš se dneska koukat na televizi,“ prohlásila rázně maminka. Péťa se zamračil. Chtěl se dívat na televizi, ale nechtěl počítat ten úkol. Ale co mohl dělat? Dvacet jedna plus čtrnáct, dvacet jedna plus čtrnáct…A ch jo to je den. Podíval se na druhou stranu květináče. Skála byla tmavě zelená a černá. Vlastně taky vypadala trochu jako hrad. Hrad, který někdo pobořil, vypálil a nechal zarůst. Bydlel v ní velký zlý drak. Měl šupiny tvrdé jako brnění, zelené jako temný les a ostré jako nože. Na hřbetě měl trny, tlamu plnou zubů a chrlil spoustu ohně. A dostal chuť na kněžnu Květosilu. Mnohokrát útočil na hrad, ale nikdy ji neukořistil. Jeho drzost však rostla a strach na hradě s ní.
„Petříku, ty si ten úkol asi nedoděláš, jak se dívám. Ještě máš čas, ale nezapomeň na to, co jsem ti řekla.“
Dvacet jedna plus čtrnáct…Kdo by mohl myslet na počítání, když je Květosila v takovém nebezpečí. Kníže Borymír hledal dobrovolníka, který by se s drakem utkal. Ale nikdo se nehlásil. Všichni měli moc velký strach. A tak kníže poznal, že dojde k tomu, čeho se obával. Musí se drakovi postavit sám. Nechal si naleštit zbroj osedlat koně a nabrousit meč i kopí. Květosila měla o svého muže strach.
„Nejezdi tam,“ prosila.
„Musím, má nejdražší,“ odpověděl smutně, „jako milující muž tě nemohu obětovat drakovi. A jako dobrý pán a kníže ho nemohu nechat útočit a plenit podhradí.“
A tak statečný rytíř vsedl na svého koně a vyrazil.
„Petříku, bojím se, že si s mých výhružek nic neděláš. Ale věř mi, já je splním. Tak počítej.“
Péťa vnímal jen na půl ucha. Pohled upíral na květináč. Právě do jeho středu, mezi nejvyšší a nejbarevnější květiny vjel kníže Borymír a rozhlížel se kudy dál. A náhle uviděl draka! A drak spatřil jej. Vydal hrozivý zvuk a tento řev poplašil knížecího koně natolik, že shodil svého jezdce. Ale Borymír nezraněn vstává a bodá kopím do draka. Leč zbraň se láme o jeho šupiny a kníže jen taktak uskakuje rudým jazykům dračího ohně. Nevzdává se. Tasí meč. Vyskakuje na stonek květiny a seká draka do boku. Rychle seskakuje, aby se vyhnul spáru a útoč na břicho. Meč se leskne dračí krví. Couvá a tne do krku. Ale drak uhýbá a švihá ocasem. Kníže se mu snaží vyhnout, ale konec ho zasahuje do hrudi a sráží na zem. Drak se chystá k smrtícímu úderu. To Péťa nemůže dopustit! Prudce vstává ze židle a chňapá mezi květy.
„Petříku, ale už toho mám dost!“ rozčiluje se maminka, „úkoly nemáš hotové, květiny polámals, hlínu jsi vysypal, sešit sis umazal.“
Péťa poslouchá a mlčí. Dívá se na kousek zeleného ve své dlani. Maminka by řekla kousek listu ale on jasně vidí mrtvolu zlého draka.
„Na televizi můžeš rovnou zapomenout. A zítra nedostaneš peníze na zmrzlinu.“
Péťa poslouchá a trpí. Zmrzlinu má ještě radši než čokoládu. Ale je rád. Na zmrzlině nezáleží. Důležité je, že zachránil knížete Borymíra, který se vrátil na hrad, kde mu jeho žena se šťastným úsměvem ošetřuje šrámy.
