O čertovském mlýnu

Řetěz pohádek princezny Andrey, díl desátý I v pustém lese, kterým Andrea projíždí už od minula, můžete narazit na nějaké to stavení. Ale s jeho obyvateli nebývá obvykle snadné pořízení.

I v pustém lese, kterým Andrea projíždí už od minula, můžete narazit na nějaké to stavení. Ale s jeho obyvateli nebývá obvykle snadné pořízení.

Stále projížděli pustými lesy a cestu evidentně nikdo neudržoval, ani nevyužíval. Malý vodní mlýn je svou přítomností příjemně překvapil. Sice vypadal se svými tmavými a křivými stěnami a kouřícím komínem prapodivně, avšak jako první znak lidského osídlení vzbudil v cestujících nadšení. Kočár odbočil z hlavní cesty a zamířil k osamělému stavení.

Když se k němu dostatečně přiblížili, už je zdaleka tak nevábil.

„Kdyby něco vařili nebo pekli, cítili bychom vůni, a já čichám jen štiplavý dým,“ vrtěla hlavou Andrea, „a topit v tomhle vedru nikdo nebude, rozhodně ne moc. Tak proč se z toho komína valí takový hustý dým? Trochu mě to znepokojuje.“

„Mne spíše jak říkáš znepokojuje, že se kolo točí na opačnou stranu, než by mělo.“

Původně hodlali zaklepat a vstoupit, ale raději jenom nahlédli oknem. V síni seděli dva špinaví chlupatí chlapi. S velkými rohy.

„Čerti,“ informoval Bartoloměj, „nižší rasa pekelníků. Jeden z nich, Asmodeus, se stal jedním ze sedmi knížat pekelných. Ale většina z nich pořád akorát přikládá pod kotle. Řeknu ti, rasističtější místo než peklo neznám, a to vím i o ledasjakých šílenostech tady na zemi.“

„Ale ale panenko, snad jsi se neodvážila k čertímu mlýnu,“ zahudral třetí čert, který se zjevil za nimi.

„A hrozí mi tu snad nějaké nebezpečí?“ zeptala se Andrea nevinně.

„Pojď dále, a uvidíš.“

Vstoupila. Pořád nikde nespatřovala žádné přímé nebezpečí. Tři pekelníci představovali samozřejmě nebezpečí potenciální, ale na tento stav si během své cesty víceméně zvykla.

„Sedni si k nám, panenko,“ halekal jeden z čertů u stolu. Kvůli tomu Andrea poznala, že dotyčnému silně páchne z úst. Druhý čert páchl pro jistotu celý a neustále. Přesto se Andrea posadila ke stolu a suverénně se usmála.

„Co pro vás mohu udělat?“

„Zahrát si s námi karty.“

„Svlíkací poker?“

„Ne, sázkový.“

„O peníze?“

„O duši.“

„Copak o duši se dá hrát?“

„Hrálo o ni s námi spousta lidí,“ vykládal smradlavý čert, „ještě tady máme dvanáct úpisů a jejich signatáři se trápí v našem chlívku a čekají, až je předáme peklu.“

Všichni se rozesmáli, jako by se v této situaci ukrýval nesmírný zdroj pobavení.

„Ale jak mám s vámi hrát sázecí poker o duše, když žádné nemám?“

„Máš tu svou.“

„Mám jednu, proti vašim patnácti, taková hra postrádá smysl.“

„Ale ne, my nehrajeme o duše těch troubů,“ vysvětloval čert se smradlavým dechem, „hrajeme svými dušemi proti té vaší.“

„Zapomínáte na jednu věc,“ ozval se Bartoloměj z Andreina ramene, „vy žádné duše nemáte.“

„Hele, beznohej, ty se v tom nějak vyznáš.“

„Tohle se učí už v první lekci démonologie.“

„Tak to si moc nezahrajeme,“ ušklíbla se Andrea, „ledaže byste mi přenechali do začátku tři lejstra.“

Čerti ochotně půjčili a vysvětlovali pravidla víc než hodinu. Věřili, že Andrea dříve nebo později dá do hry i třináctý úpis. K jejich nesmírnému překvapení ukončila hru jakmile prohrála první.

„Promiňte pánové,“ chválila je, „ale tak dobré hráče jsem dosud nepotkala. Nemám šanci, vážně ne. Prozradíte mi své tajemství?“

„Dáš za to duši?“

„Chtěla jsem dát tisíc zlaťáků.“

„Duši nebo nic.“

„A jak se taková duše dává?“

„Andy ty ses zbláznila!“

Andrea se k Bartolomějovi otočila a nezvučně pohnula rty.

„Co?“

Andrea to zkusila znova. Tentokrát to vyšlo.

„Ano, jasně.“

„Tímhle brkem a svou krví podepíšete tuhle smlouvičku,“ podal ji inkriminované předměty jediný čert, který nesmrděl. Andrea chvíli něco kutila, a podala jim smlouvu evidentně podepsanou. Čert ji ani nezkontroloval, a rovnou dal Andree kouzelné karty, doplněné o pár instrukcí. Princezna poděkovala a odešla.

Čerti spokojeně hráli.

„Tedy, až za pár let přijde kontrola, tak se bude divit. V pustině, kde nežije víc jak deset lidí, jsme získali hned třináct duší,“ pochvaloval si čert, kterému páchlo z pusy.

„A to vlastně díky jedněm kouzelným kartám,“ smál se čert, který smrděl.

„Jak se vlastně jmenuje ta holka?“ chtěl vědět čert, který nesmrděl.

Jeden z parťáků mu podal úpis.

„To je úpis jednoho z těch kluků.“

„Ne,“ hájil se podávající, „to je přesně ten, který mi dala.“

Hnáni zlou předtuchou přepočítali úpisy.

Nenašli jich třináct. Dokonce ani dvanáct.

„Podvedla nás!“ vykřikl čert se smrdutým dechem.

„Odnesla karty, a neupsala se!“ přidal ten zapáchající.

„A dokonce ukradla jeden úpis,“ uzavřel ten nezapáchající.

Pekelníci se vyhrnuli ze dveří.

Hledali ji docela dlouho, než je napadlo, že by se mohla vracet do hor. Ale pak ji našli snadno. Ležela v bezvědomí u převrženého kočáru.

„Tamhle leží úpis,“ čert s nepříjemným dechem skočil po ruličce pergamenu. Ten s podobně nelibým odérem se vrhl k rozsypaným kartám. Třetí se s pomstychtivým výrazem vydal k Andree.

Když po ní chtěl sáhnout svou chlupatou rukou, neznámá ale rozhodná síla ho zastavila. Princezna se probrala z bezvědomí tak rychle a bez následků, že to musel být zázrak. Nebo podvod. Když se čert pořádně podíval, uviděl kolem princezny namalovaný kruh, ze kterého na každou světovou stranu mířil paprsek, obsahující jedno z písmen Nevyslovitelného Jména. Do toho nemůže pekelník vstoupit. Podobný kruh, ale s paprsky směrem dovnitř obklopoval balíček karet a pergamen, jenž se ukázal prázdným. Tyto kruhy nemohli dva nešťastní pekelníci pro změnu opustit. Vrcholem zákeřnosti bylo, že se kruhy dotýkaly a dokonce sdílely jedno z písmen. Vlastně ne, nejzákeřněji se projevil velký kruh, který se těch dvou krajních zvenčí dotýkal a sdílel s nimi písmena. A který v sobě uvěznil i třetího čerta.

„Co to je?“

„Tato věc se v odborných kruzích obvykle nazývá past,“ vysvětlovala Andrea s úsměvem, „víte já mám tak trochu hadí duši.“ Na důkaz toho si vytáhla z pod košile hada. Pak opustila svůj kruh, ovšem tak, aby od ní volného čerta izolovaly čáry kruhů. Pak vytáhla z převráceného kočáru černou knihu a vyšla i z velkého kruhu. Otevřela grymoár a jednoduchým gestem kočár nejen obrátila na kola, ale i přemístila před kruh. Obešla svou past na čerty a měla se i se svým hadím společníkem k odchodu.

„Počkejte,“ zavolal jediný z čertů, jenž nezanedbával hygienu.

Andrea se otočila.

„Podívejte, panenko, dostala jste nás, a my to uznáváme. Teď se vrátíte do mlýna, a čistě z druhové sounáležitosti osvobodíte těch dvanáct chlapů a zničíte jejich úpisy. Tak to chodí, a my jsme s tím smíření. Ale prosím vás, až s tím budete hotová, přijďte osvobodit i nás, ano?“

„A proč bych vám měla prokazovat takovou milost?“
„Protože by to od vás bylo laskavé.“

„Jste bytosti zla.“

„Ano jsme bytosti zla. Nemáme svobodnou vůli. Tvoří nás čiré zlo. Vy lidé svobodnou vůli máte. A kdo toho má víc na svědomí? Máme v pekle zbraně pro boj s armádami dobra, bytostí, které jsou našim esenciálním opakem. Skoro čtyři milénia jsme na ně nesáhli a alespoň další tři nesáhneme. Lidé mají zbraně pro boj se sousedy, kteří se od nich téměř neliší, a ty zahálejí málokdy.“

Pekelník se nadechl a pokračoval.

„Umíme v lidech probouzet lenost, pýchu a nestřídmost. Ale nebyli jsme to my, kdo vybudoval společnost, kde jsou ty vlastnosti znakem vznešenosti. Umíme vnášet mezi lidi závist a lakotu, ale my netvrdili, že bohatství je znakem úspěchu. I hněv umíme rozpoutat, ale ne ho zaměřit na nevinné. To musí lidé. A přísahám při Asmodeovi, že nevím, co mají všichni s tím chtíčem. Bez něj by vyhynuli, ale stejně na něj nadávají. Já bych mohl vyprávět o zlu, které z něj vzešlo, ale ani jedno by se nestalo, kdyby nebyli lidé na hlavu.“

Když viděl, že se jeho řeč nemíjí účinkem, vytasil svůj triumf.

„A i kdyby to bylo tak odsouzeníhodné, my nemůžeme ovládnout toho, kdo se nám nepoddá. Kdo už v sobě nemá touhy, které bychom posílili. My se neúčastníme téměř ničeho. Lidé se sami rozhodují. Vytváří svůj osud a především osudy těch dalších. Získali jsme pár úpisů v kartách, ale kdyby nikdo neriskoval sám sebe kvůli poslušným sluhům, kdyby nechtěl karty, co vždy vyhrají, tak si ani neškrtneme. Jsme bytosti zla, ale jsme proto ti nejhorší?“

Tohle nepatřilo mezi slabé čaje, spíš mezi silné kávy.

„Andy?“

„Barte?“

„Podle mne má pravdu. Alespoň částečně.“

„Souhlas. Ale já si netroufnu ho pustit, kdo ví, co by nám mohl provést.“

„Taky pravda. Ale já znám přísahu, kterou pekelník nemůže porušit.“

K Andreinu mírnému překvapení tvořili úplně celou sbírku polapených její neúspěšní nápadníci. Že jich tam najde spoustu, s tím počítala. Nepochybovala, že král Bořivoj nabídl její ruku zachránci, a proto se celá patnáctka vydala tímhle směrem. A nikdo jiný k tomu neměl důvod. Ovšem dvanáct zaměnitelných princů v pekelnickém chlívku, a nikdo další, to už bylo trochu moc. Samozřejmě dávali všichni najevo vděk a stejně se projevili i tři čerti, takže se s nimi nakonec rozloučili v dobrém. Po něm už se objevily první komplikace.

„Princezno, váš kočár vzbuzuje obdiv a údiv. Ale všichni se do něj nevejdeme.“

„Co mne se týká,“ ušklíbla se Andrea, „vejdete se všichni do malého pytlíčku.“

Když Andrea provedla nutnou kompresi, řekl jí Bartoloměj.

„Když zakleješ po paměti pětadvacet a více lidí, staneš se černokněžníkem nebo černokněžnicí čtvrtého stupně?“

„Tak to mám splněno a jsem černokněžnice?“

„Ano. Čtvrtý stupeň sice moc neznamená, ale můžeš studovat u držitele druhého nebo vyššího stupně na třetí a tak dále.“

„U koho vystuduješ na první?“ zajímala se Andrea zvědavě.

„U člena černokněžného cechu,“ odpověděl Bartoloměj, „a než se zeptáš, do cechu tě za zásluhy přijímá velká rada cechu.“

„A do té se dá dostat jak?“

„Intriky, politika, předvádění se, úkladné vraždy.“

„Aha. Takže samé normální věci,“ pokývala hlavou princezna, „já vůbec nechápu, co mají panovníci a šlechta proti černokněžníkům.“ 

První stavení, byť v něm žijí takoví svérázní obyvatelé, obvykle znamená, že les brzy skončí. Vyjede z něj Andrea? A bude to znamenat konec nástrah? To vám povím v příštím vyprávění. Dobrou noc