Interview s Charlesem Sansonem

Charles Henri Sanson (1739-1806) byl pařížský popravčí v době letech 1778-1806. Zejména kvůli Velké francouzské revoluci vykonal 2918 rozsudků smrti.

 Ona je to zvláštní profese: kat.

 To si myslí většina lidí. Ale ve skutečnosti až tak zvláštní není. Je to hodně nepříjemná práce, ale někdo jí asi dělat musí.

 Vy jste ji chtěl dělat vždycky?

 Kdepak. V mládí jsem chtěl být lékařem. Ale o prázdninách jsem jezdil pomáhat strýčkovi, a jednou jsem se už do školy nevrátil. A když umřel táta, tak jsem oblékl červený kabát popravčího města Paříže.

 Takže toto povolání jste měl takříkajíc v rodině?

 Ano, jsme úspěšná katovská rodina.

 A vy jste z ní asi nejúspěšnější.

 Pokud berete jako měřítko počet popravených, a to je poněkud zvrhlé, tak ano.

 Smím se vás zeptat, kolik lidí jste za svou dlouhou kariéru popravil?

 Těmito čísly se nechlubí ani lidé mého řemesla! Sám to nevím, i když by se to dalo vyhledat v listinách. Nicméně odhaduji to na tři tisíce lidí. Přibližně.

 Musel jste pracovat rychle. Podle mých pramenů jste stíhal člověka za minutu.

 Jednou jsem za třináct minut popravil dvanáct lidí. Ale tím se nechlubím, chci jen říci, že za mého působení se naše práce hodně zrychlila.

Především kvůli novému nástroji: gilotině. Jak se vám s ní pracovalo?

 Ano, krutá milenka. Skvělý vynález. Stětí je poměrně rychlý způsob popravy. Ale je obtížný a zároveň citlivý na chyby popravčího. To vím z vlastní zkušenosti. Při své první popravě mečem jsem odsouzenci přerazil čelist.

 Ano, poprava hraběte Tollendala se vám příliš nevyvedla.

 Máte pravdu. Když mí asistenti chtěli hlavu místo useknutí uříznout, diváci nás málem zlynčovali. Nakonec musel popravu dokončit můj, již na smrt nemocný, otec.

 Já se ale chtěl bavit o vašich… řekněme, úspěších. Ukončil jste život mnoha významných lidí.

 Za to mě musí dějiny nenávidět. Ale vážně, vy chcete slyšet o Ludvíku XVI., nebo jestli chcete, občanu Kapetovi. A já ho musím pochválit. Byl klidný, vyrovnaný, až jsme se tomu divili. Nejhlasitější byl nakonec jeho zpovědník. Víte, problematický odsouzenec si nepomůže, ale může nám to všechno zkomplikovat. My přece nemůžeme za to, že byl odsouzen. My mu to chceme udělat profesionálně a rychle. Jinak by mu to provedl nějaký sadista, který by se v tom vyžíval. Jeho Veličenstvo to věděl, koneckonců, viděl, jak bylo mnoho jeho známých lynčováno. Lidé byli tehdy nadšení ze všech těch změn.  Ale zároveň byli lační po krvi.

 Dá se na to zvyknout?

 Nic jiného nezbývá. Málokdo ví tak dobře jako já, že můžete měnit společenské, ekonomické, nebo vládní systémy, ale tohle nezměníte. Lidé chtějí divadlo. Přesto, když při popravě královy manželky musela zasáhnout armáda, abych mohl provést řádnou exekuci, říkal jsem si: Proč to nemůže být někde v klidu a bezpečí? Bylo by to lepší pro všechny zúčastněné.

 To jistě ano. Mimochodem, oba procesy s členy královského páru byly čistě politické. Nevadilo vám to?

 To každý věděl, že oni vlastně nic neudělali. Ale jak už jsem říkal, buďto profesionál jako já, nebo nějaký zvrhlík. Za tu nespravedlnost nemohu já. To mají na svědomí jiní. A koneckonců mohu odpřísáhnout, že byli řádně potrestáni.

 Ano, nakonec ve vašich rukou skončili i mnozí revolucionáři. Robespierre, Danton… Jak se vlastně stavíte ke všem těm společenským změnám?

 Víte, zjistil jsem jednu věc. Mění se státní zřízení, zákony, zákonodárci, vládci i soudci. Vše se mění. Ale kat, ten zůstává.