Hrdina Hrom

Jedna moje fantastická (míněno z žánru fantastiky, nechválím se) povídka. Doufám, že je natolik originální, aby zaujala.

Hrom bude hrdina. Nosil růžový oblek hrdiny, zelenou košili symbolizující odvahu, kravatu se smajlíky, která mu slibovala zářnou budoucnost. Popravdě, nepřipadalo mu, že ty jemné měkké barvy a dětinské vzory působí nějak zvlášť hrdinsky. Ale říkal to věštec Tuono, a o jeho slovech se neodvažoval pochybovat ani Hrom, ani dívky z vesnice, které si u hrdiny podávaly dveře.  Zvlášť když brzy bude mít dvacet a hraničář Donner a odvede ho na jeho velkou hrdinskou výpravu. Hrom znal hraničáře Donnera, jako každý ve vesnici. Objevil se v blízkých lesích v době, kdy se narodil Hrom, a už tehdy ho nikdo nepotkal bez zelených kalhot, kamizoly a klobouku s perem a štětkou. Tehdy si už jako čtyřicátník, začal s vdovou po uhlíři, a vydrželo jim to celých těch dvacet let. Nebojoval, jen lovil zajíce. Ale hraničařil, o tom nebylo sporu, protože…No dobrá, protože to říkal Tuono. A Tuono věštil. Ve svých černých kalhotách, košili a kolárku vyhlížel jako pravý věštec. Protože jedině tato vizáž dosahovala úrovně hodné věštce. Aspoň tak to tvrdil Tuono. A ten se ve věštbách nikdy nemýlil.

Nad mořem zuřila bouře. Do hladiny udeřil blesk a z hladiny se začala šířit podivná záře. Lákala zvířata na břehu i daleko ve vnitrozemí, která odhodlaně vstupovala do vody, ačkoli mnohá nedovedla plavat. Zvířata, která vedená světlem, toužila po jediném:Vrátit se zpátky.

Na dveře chajdy Hromových rodičů zabušil Donner s vakem přes rameno. Otevřel mu sám hrdina.

„Nazdar Hrome. Všechno nejlepší k dvacetinám. Za hodinu odjíždíme.“

„Cože, už dneska? Ale já se ještě s nikým nerozloučil. A jsem domluvený s řezníkovic Jelenou…“ protestoval Hrom.

„Máš padesát pět minut na rozloučení a pak pět minut na omluvu té slečně. Takže tempo.“

Nad horami zuřila bouře. Skálu zasáhl blesk a kámen pukl. Z pukliny vypadl trilobit, chvíli kmital nožičkami a po marném boji o dech uhynul.

V bílé pevnosti, ve věži se zlatými hodinami seděli Thunder, technicky samozvaný pán kraje, a Tonnere, jeho věrný rádce.

„Nezapomeň, dnes je čas na Změnu,“ připomněl Tonnere. Ve svém hnědém záplatovaném saku, plandavých kalhotách a kulatých brýlích vytvářel dojem spíše venkovského učitele než vysokého dvořana.

 „Už? Já jsem si v tomhle období docela zvykl,“ konstatoval Thunder. Nikdo by ho neoznačil za tyrana. Spíš za snaživého podnikatele, jehož mýtné odpovídá investicím do cest, jehož rybníky vynášejí peníze a jeho manufaktury práci. Tomu odpovídal jeho vzhled. Hadce oholený, pečlivě učesaný, ve vysoce společenském černobílém obleku, které se lidé naučí vyrábět až za dvě stě let.

„Neboj, i ty další budou příjemné. Jak řekl Tuono, celé to stálo za to. Pamatuješ? Tuono se nikdy nemýlí,“ usmál se Tonnere. I na Thunderově tváři se zjevil lehký úsměv.

Nad lesem zuřila bouře. Dřevorubec se rozmachoval sekerou, pročež do něj sjel blesk. Chvíli se na sekeru díval, pak vyskočil do koruny stromu, ovinul ocas kolem větve a vydával opičí skřeky.

Udýchaný Hrom doběhl k Donnerovi.

„Omluvám se,“ zafuněl.

„Dal jsem ti hodinu,“ mračil se šedesátník, „Ne tři. Rozloučil ses se všemi?“

„Nikde jsem nenašel Tuona.“

„Myslím, že s tím se ještě potkáme,“ ubezpečil ho Donner, „Co ta dívka? Nedala se jen tak odbýt?“

„Jo,“ odpověděl Hrom. Na víc se nezmohl.

„A stálo to zdržení za to?“

Hrom přikývl. Víc se neodvážil.

Vešli do jasně zbarveného lesa.

„Kdy začnete můj výcvik?“ osmělil se Hrom.

„Výcvik? Na takové blbiny se nám nedostává čas,“ odbyl ho Donner.

„A co nás teda čeká?“ hluboce nechápal začínající hrdina.

„Táhneme na Thundra s Tonnerem.“

„Proč?“ vybafl Hrom ještě zmatenější. Párkrát se s těmi muži setkal. Thunder se v době jeho nejútlejšího dětství vyšvihl dost vysoko. Hrom byl v jeho tehdejších letech a nebyl si jistý, zda by dokázal takhle vystartovat k úrovni součastného Thundra-čtyřicátníka. A to ani s Tonnerovými moudrými radami, jakože tehdy šedesátiletý, dnes osmdesátiletý mudrc poradil rád každému.

„No rozhodně ne proto, abychom jeli městem s jejich hlavami na kopích. Ale oni dva znají tajemství, které kromě nich nezůstalo utajeno jen mě a Tuonovi. A ty ho taky poznáš, protože se tě úzce dotýká,“ vysvětlil Donner, „Kruci, teď mluvím jak ti blázniví hraničáři z mýtů, co?“

Došli k Trůnu. Tento kamenný útvar na okraji porostu ze všeho nejvíc vystihoval jeho název. Teď v něm seděl stařec a hleděl kupředu. Vypadalo by krásně, kdyby měl tvář zalitou sluncem, ale na obloze se kupila mračna.

„Tuono.“

„Vždycky jsem si přál tady umřít,“ zašeptal vrásčitý muž, a ze stoletých úst to nevyznělo planě, „ale řeknu vám: Stálo to za to. Celé to stálo za to. Každá část se mi líbila. Sbohem. A nezapomeňte tu moje šaty.“

Pak se neholená brada dotkla bílého kolárku. Donner věštci zatlačil oči. Pak vytáhl z vaku staré roucho. Když odcházeli, seděl Tuono na Trůnu v starém rouchu, a přesto vypadal jako dávný král. Respektive jako dávný král, kterého někdo okradl.

Nad vesnicí zuřila bouře. Jedné chalupě se nepoštěstilo a blesk si vybral ji. Chalupa zmizela a za půl hodiny se vrátila naprosto nezměněna.

„Donnere, proč nás nechají jít dovnitř? Vždycky pouští jen ty, co si dohodli audienci.“

„My si dohodli audienci, Hrome,“ usmál se Donner.

Dveře se otevřely.

„Hrom a Donner? Už vás čekáme,“ prohlásil Thunder naprosto bez výrazu.

Příchozí vstoupili do místnosti a milosrdný krutovládce stiskl páčku. Zeď se odsunula a odhalila žebřík, po kterém začal Thunder okamžitě stoupat. S jeho podrážkami zmizelo i kouzlo okamžiku a Hrom se vrhl za ním. Když i on vystoupal mimo dohled, stiskl Tonnere jiné hejblátko a zeď ukázala široké schody, které nohy zkušených mužů ocení víc než žebřík.

„Nezapomeň tu svůj pytel,“ upozornil Donner Tonnera.

„A jo,“ zabručel rádce a po tomto malém zdržení už neotáleli. Času se jim nedostávalo.

Nad městem zuřila bouře. Měděný jezdec představoval pro blesky neodolatelné lákadlo. Stačila chvilička a zelená socha opět zrudla.

Hrom vykoukl vikýřem na střechu nad hodinami. K rozbouřenému nebi čněl hromosvod jako zlatá jehla a vedle něj stál Thunder.

„Ukaž, pomůžu ti,“ natáhl k Hromovi ruku.

Hrom raději vylezl sám.

„Asi tě zajímá to slavné tajemství.“

„Není to doufám nějaká kravina typu ‚Jsem tvůj otec, Hrome!‘?“ zavrčel Hrom.

„Thunder se rozesmál.

„Ne, Hrome, já nejsem tvůj otec. Jsme si ještě mnohem blíž.“

Na střechu dorazili i Tonnerre s Donerrem.

„Kolik zbývá času,“ křikl na ně Thunder.

„No teď asi pět…čtyři…tři…dvě…jedna…“

Do hromosvodu sjel blesk. Hromovi zapraskalo v hlavě a ztratil nad sebou kontrolu.

Nad palácem zuřila bouře. Ale nebe nad zelenou loukou nehalil ani mráček.

„Už by měl přijít k sobě.“

„Nech ho, pro něj to je novinka.“

Hromovi se vrátil dojem, že slyší ušima a nikoli vnitřkem mozku. Posadil se. Skláněl se nad ním Donner v Tonnerových šatech.

„Převlékni se,“ podal mu Thunderovo oblečení, „a svoje dej tady do toho pytle.“

Když byl převlečený, hodil si Tonnere oděný jako Tuono žok přes rameno a nasměroval se k vesnici.

„Ve vesnici se teď narodil někdo, kdo je zužitkuje. Bude totiž hrdina. Jmenuje se Hrom,“ informoval.

V tu chvíli si Hrom uvědomil, v čem spočívá ono tajemství. Začal ze sebe chrlit slova, neboť chtěl, aby mu je ostatní odkývali.

„Nás to vrátilo o dvacet let zpátky. A vy jste já! Vy všichni jste já!“

„Přesněji: Všichni jsme kdysi byli ty a ty jednou budeš každý z nás.“

Dříve Donner, nyní Tonnere poklepal doteď Hromovi, odnynějška Thunderovi na rameno:

„Oni si teď odpočinou, ale nás čeká práce. Naštěstí máme tenhle pytel peněz. A mysli na to, že každá část stála za to.“

Po těchto slovech se etapy rozešly, každá za svou částí jejich života.