Muž v šestikolém transportéru projížděl mezi starými zdmi pokrytými nazelenalou vegetací. Náhle všechny kontrolky a obrazovky zablikaly, zhasly a vozidlo se zastavilo. Jen s obtížemi otevřel dveře a prohlédl si vozidlo zvenčí. Za pomoci klacku nadzvedl kapotu a prohlédl si motor. No super. Zůstal v džungli plné nebezpečných mutantů bez vozidla. Musí se dostat na základnu pěšky, a má jen osmirannou pistoli, tříhlavňovou protopušku, dva fotonové granáty a čtyři plechovky s plynem. Upravil si plynovou masku a odhodlaně vykročil.
Karolína vypnula televizi. Zase samé nepravděpodobné zápletky. Že jim to někdo baští. Ani to nehodlala rozkoukávat. Za chvilku přijde Adolf, její manžel. Pozorovala hodiny. Bílá ručička prošla kolem zelené tečky. Pak druhé. Když minula tečku červenou, přeorientovala Karolína svou pozornost na ně. Po čtyřech tečkách znervózněla. Pro uklidnění znovu pustila televizi.
Muž v plynové masce za dvacet minut urazil malý kus cesty, zato už stačil vystřílet většinu svých nábojů do pistole, zahodit jeden granát a jednu plechovku. Rozhrnul houštinu a spatřil nečekaný výjev. Na nejnižší větvi stromu stála dlouhovlasá modrooká blondýna oblečená jen do bílé noční košile a ke stromu se blížila megakuna. Nechápal, zato se rychle rozhodoval. Vystřelil. Kulka se odrazila od tvrdé kůže megakuny a zvíře si jí ani nevšimlo. Musel do ní vystřílet zbylé náboje, aby upoutal její pozornost. Když se mu to podařilo, rychle vylezl na nejbližší strom. Megakuna už dorazila k němu. Hodil po ní druhý granát. Ohromné zvíře v obrovském záblesku odletělo tři metry stranou a zůstala ležet. Pomohl dívce slézt a spolu pokračovali v cestě.
„Nelogické, nepravděpodobné, pitomé!“ ulevila si Karolína a znovu vypnula televizi. Kde jen ten Adolf může být? Odešla do kuchyně, aby si nalila trochu vína. Vždycky je tak dochvilný. Aby se mu tak něco stalo! Ne, na to přece nemůže ani myslet. Vždyť práce v elektrárně je relativně nejbezpečnější místo v okolí. To říká pořád. Už určitě za chvilku přijde. Nervózně se vrátila k televizi.
Muž nesl dívku v náruči, aby se jí něco nezabodlo do bosých nohou. Pokoušel se s ní mluvit, ona však neodpovídala. Postupoval pomaleji, proto musel riskovat několik zkratek. Tohle zrychlení ho už stálo všechny plechovky. Naštěstí už měli za sebou většinu cesty na základnu. Bohužel, v cestě jim stáli čtyři prasovlci. Válcovité štětinaté tělo a nevzhledný rypák by působily komicky, nebýt hbitých nohou s tvrdými kopyty a páráky ostré jako břitva. Postavil dívku a chytil protopušku. Na prasovlky je těch výstřelů škoda, jenže nic jinéhu už nezůstalo. Doufal, že po prvním utečou. Neutekli. Vypálil ze všech hlavní ale zbylý prasovlk se k němu stejně pomalu blížil. Udeřil ho pažbou přes čelist a zlomil mu jeden párák. Pak na něj skočil. Chytil ho za krk, tělo na bezzubé straně, a snažil se velké zvíře uškrtit. Prasovlk jím smýkal prachem, teprve po deseti minutách ustal. Došla mu zásoba života. Muž v masce pomalu vstal a znovu vzal dívku do náruče. Dívka poprvé promluvila: „Děkuji. Jste velice statečný.“
„Co s tím tak nadělají, stejně ji nakonec fikne,“ vylévala si Karolína náladu na scénáristech. Adolf pořád nikde. Nejbezpečnější práce v okolí. Riziko ozáření prakticky nulové. Ale na kolika pohřbech jeho kolegů už byla. Občas ji napadaly věci, které radši hned zapudila. Dokonce si neobjednala tyčené šaty. Připadala by si v nich jako vdova. A ona si vdovství nemůže dovolit. Zbláznila by se. Nadechla se a znovu vydechla. „Raději si zase pustím ten film.“
Na mostě ležel asi dvoumetrový orkmlok, kluzký černý a jedovatý.
„Slečno, té potvory se bez zbraně nezbavíme. Musíme počkat, než odejde sám. To může trvat dlouho.“
„Nemusíme. Už uschla,“ odporovala dívka a rozevřela křídla. Muž je pokládal za noční košili, teprve nyní ji spatřil v celé kráse. Něco takového jaktěživ neviděl, ale měl se plně pod kontrolou. Jeho společnice ho uchopila za paže a vznesla se s ním nad koruny. Přistáli tak blízko základny, jak se jen odvážili.
„Sbohem.“
„Sbohem,“ odpověděla bytost a znovu vzlétla.
„A teď jsem měla plakat? A předtím se divit? Houby. Spíš se tomu zasměju.“ Ale nezasmála se. Utřela si zpocené ruce do zástěry. Kde se touláš, Adolfe? Proč mě trápíš? V duchu se okřikla. On tě přece netrápí. Určitě se snaží dorazit co nejdřív. Pokud se tedy může o něco snažit. Ne, už zase. Jednou se o pár hodin zpozdí a ty už se můžeš zbláznit, ty ženská jedna pitomá. Radši si v klidu sedni a dokoukej ten film.
Muž konečně dorazil na základnu. Zadal kód do dveří a vstoupil. Do základny, mezi své, do bezpečí. Co víc si přát.
Film skončil a manžel pořád nikde. Teď už se cítila doopravdy vystrašená. Konečně zazvonil zvonek. Otevřela a Adolf vešel do bytu.
„Miláčku! Kde ses zdržel?“
„Malý problém. Chcíplo mi auto,“ mávl rukou Adolf, „bála ses?“
„Docela jo,“ přikývla Karolína.
„Práce v elektrárně je relativně nejbezpečnější místo v okolí,“ usmál se její manžel, zatímco si rovnal šaty do skříně, „ale už o tom nemluvme. Co jsi dělala celý den?“
„Coby, poklidila jsem, uvařila a pak jsem se dívala na Canterburskou romanci. Máš na rameni pásek na granáty.“
„Díky,“ řekl průzkumník zamořené oblasti (Sektor 1-Elektrárna) a šel ke stolu.
