Vlastně má nejkradší povídka, tvořená pouze jedním dialogem. Což ovšem rozhodně není na závadu.
"Zdravíčko, ty jdeš na barikády, mládenče."
"Ano, jdu. Máte něco proti tomu?"
"Ale ne, ty jsi jistě sám, bez opravdových přátel, rodina jsou cizí lidé, srdce zlomené, není, liž pravda?"
"To ne."
"Tak proč se chceš nechat zastřelit?"
"Nechci se nechat zastřelit, chci bojovat."
"Proč?"
"Pro svobodu."
"Svobodu? Je lepší způsob jak dosáhnout svobody, než se pro ni nechat zastřelit."
"A to?"
"Jít domů a nechat jiné ať si střílí."
"To je nemorální."
"Nemorální? Nikomu to neškodí. Nemorální je střílet do kluků, co jsou jako ty. Akorát je společnost zlomila trochu dřív."
"A co podle vás mám dělat?"
"Jdi domů, žij svůj život, jak nejlépe umíš a večer před spaním napiš pár vět. A za deset, dvacet let ji odnes vydavateli. S lidmi to ani nehne. Ale budou to mít v hlavě. A jednou, až bude příležitost, se za to postaví. A bude to."
"Myslíte, že tohle přinese lidem svobodu?"
"Více svobody než tvoje studená mrtvola. Mrtvola jen leží. Ale dílo probouzí myšlení. A to svoboda potřebuje. Ne kulky těch co šli na barikády, ale mysli těch co nešli. Protože ti první, s těmi bude hned ámen. Ale ti druzí, ti tu budou dál."
"Bude to fungovat?"
"Rozhodně víc než tahle habaďúra, která přinese plno padlých a víc nic.
Tak co, život nebo smrt?"
"Život."
"Dobře."
Praha 1848
