Utajování, utajování a zase utajování.

Známe to všichni. Už od té doby, kdy si malý človíček začne uvědomovat sám sebe, mu okolí – a v tomto případě nejvíce asi rodiče – začnou tajit různé věci. To máme: „Maminko, odkud jsem se tu vzal?“ a „Tatínku, proč jsem nikdy neviděl Ježíška?“ a takto bychom mohli pokračovat dál. Když krapítek povyroste a začne odhalovat tato malá tajemství, objeví se další tajnosti ve školkách a školách, kde si učitelé povídají ve sborovnách a kabinetech za zavřenými dveřmi třeba i o něm, ale když zase vylezou, tak se chovají, jako by se nic nedělo.

Po tom, co trochu zmoudří, začne vnímat nejen svůj malý svět kolem sebe skládající se z rodiny a několika lidí ve škole, ale celý svět zahrnující všechny lidi a všechny tajnosti. Začne na lokální úrovni, kde vidí, že se děje spoustu zvláštních věcí, ale i kdyby se sebevíc snažil, nikdo mu je nevysvětlí. Nikdo mu neprozradí, proč musí mít ve svém malém městě, kde žije sotva padesát tisíc lidí, dvacet supermarketů, nikdo mu neprozradí, proč se staví nové parádní silnice k pár nově vystavěným baráčkům, když ke svému domu musí přijíždět celý dosavadní život po prašné cestě a ani mu nikdo neprozradí, jak je možné, že i když město nefunguje jak má, tak mu vládnou stále stejní lidé.

Když se onen jedinec odpoutá od svého malého světa čítajícího tisíce lidí, dostane se do situace, že přestane věci chápat úplně. Vláda jeho země vydává prohlášení skrze média, která to většinou stejně ještě sestříhají a tím zmizí (pro někoho asi nepodstatné) informace, které už se nikdy nedozví. Vlády jiných zemí a „jejich“ média dělají v bleděmodrém to samé a on tak přichází o spoustu informací, které by mu mohly pomoci žít kvalitnější život, případně se i třeba vyrovnat s věcmi, které nechápe, ale chtěl by. Je to tak, že mu nikdo nevysvětlí, proč jeden stát válčí s jiným, jak je možné, že horních pár tisíc ovládá prakticky celou planetu, když ve svobodném světě vládne demokracie a ani vlastně mu nikdy nikdo nevysvětlí to, proč musí bezpodmínečně poslouchat, jinak špatně skončí.

Je spousta věcí, které se nikdy náš, nyní už celkem vyzrálý jedinec, nedozví. Abych pravdu řekl, nejsem si jistý, jestli je to dobře nebo špatně. Co ale zatím vím jistě je to, že i ti, co utajují zuby nehty, spoustu věcí nevědí a jednou na to doplatí. Ať už jim to spočítá někdo, s kým od jeho narození zametali a nebo to něco, o čem vůbec neví, že to existuje.