Při přípravách cesty do Mumbaje jsem se dopustila naprosto začátečnické chyby: neprostudovala jsem si mapu. Po příjezdu na místo se ukázalo, že jsem nás nevědomky zamkla do kuriózní zlaté klícky, z které se ven dostává jen stěží.
Je polovina srpna 2018 a já stojím před francouzským oknem v devatenáctém patře prázdného věžáku na Madh Island, malém poloostrově, který patří k odlehlejším částem mumbajského předměstí. Ve zkratce: na konci světa. Z té výšky, z níž mě jímá lehká závrať, vidím, jak tmavá šeď oceánu naráží do stojaté šedi těžkého, monzunového nebe. Kdesi v dáli za sotva prostupnou dešťovou clonou tuším obrysy mumbajských mrakodrapů: tam někde – možná – tepe život.
Tady ale ne.
Dole pode mnou se rozprostírá oplocený a ze všech stran střežený areál plný okázalého luxusu: Obrovský bazén uprostřed. Jezírko se zlatými rybkami opodál. Sauna, tělocvična, smíšený obchod, bar a restaurace. Parčíky s malými altánky – dokonce i vlastní amfiteátr tady mají! Vše výhradně pro rezidenty a jejich hosty. Je to takové město unvnitř města, dokonale izolované od zbytku civilizace, do kterého se bez pozvánky nedostanete. A naopak, když už sem jednou vkročíte, můžete se tu na celé roky zavřít a předstírat, že okolní svět přestal existovat.
Hned za vysokými zdmi komplexu nicméně začínají chudé rybářské osady s plechovými domky nepřehledně natěsnanými na sebe a chráněnými před monzunovými slejváky modrými igelitovými plachtami – pohled na ně zvláštní pocit nepatřičnosti ještě umocňuje.
Všude je liduprázdno. Ticho. Vítr profukuje palmami, schyluje se k dalšímu dešti. „Antické“ sloupy opuštěného amfiteátru obrůstají plevelem a v prázdných dvoupatrových garážích znuděně pospávají hlídací psi. Uvědomuju si, že jsme tu od začátku pobytu nenarazili snad na nikoho kromě zdejšího personálu. Potkáváme tu vrátníky, kteří úzkostně monitorují každý náš pohyb a neustále se vyptávají na číslo naší budovy a bytu, paranoidní strážce bazénu a pak ještě prodavače, od něhož si každé ráno bereme jogurty k snídani. Jenomže tím shledání uvnitř komplexu končí.
KDE SAKRA VŠICHNI JSOU?!
… Napadá mě, zda jsem si i toho prodavače jogurtů jen nevymyslela, abych si tady nepřipadala tak strašně osaměle. Netušila jsem, že je něco takového v největším městě celé miliardové Indie možné.
Po setmění, když rodiče usnou a já krátce vyjdu na ulici, se mé podezření potvrdí: V celé devatenáctipatrové budově s několika vchody se svítí jen ve dvou oknech. V našem a pak ještě v jednom. Nastupuju tedy zpátky do výtahu – já a smečka psů, která si dlouhou chvíli krátí popojížděním po patrech. Když se s námi výtah s cinknutím zas rozevře, psi se z něj okamžitě vyvalí jak voda z převržené lahve a jako obvykle dají závod ke schodišti. Já zamířím na druhou stranu – zpátky do bytu.
Sednu si k počítači a do Googlu napíšu „Madh Island“. Musím vypátrat, kdo v tomhle opuštěném městě duchů rozsvítil druhé světlo.
Po chvíli hledání zjišťuju, že se jedná buďto o japonskou filmařku, méně významnou bollywoodskou herečku, kolumbijsou tanečnici flamenga nebo indického hudebníka – téměř jistě však o umělkyni či umělce. Obsáhlý článek o Madh Islandu, na který narážím, vysvětluje, že danou oblast postupně kolonizuje pestrá komunita všemožných kreativců, která zde s tím svým opulentním, kýčovitým rezidenčním komplexem přistála mezi chudými rybářskými osadami asi jako mimozemská posádka s ublikanou vesmírnou lodí. Mumbaj je totiž jakožto přelidněné finanční a obchodní centrum Indie velice drahá a nemovitosti v jejím středu zůstávají pro drtivou většinu jejích obyvatel celoživotně nedotknutelné. To tady na severním předměstí už je situace jiná. V dopravní špičce sem sice od Marine Drive krokujete klidně přes tři hodiny a taxikáři vám s hrůzou ruší jízdy, jakmile si uvědomí, kam že vás to vezou (vlastní zkušenost ze srpna 2018), ale cena za bydlení tu příjemně klesá. Prý je tu klid a krásná příroda, pochvalují si údajně místní. Ehm. Procházka po okolí neodhalila víc než pár skládek s hejny havranů a jednu zanesenou pláž (Silver Beach), na níž jsem se nejspíš prošla nějakou ropnou skvrnou, protože jsem po ní byla ropou cítit i po dvou sprchách a boty jsem musela vyhodit –, ale chápu, že něčím se člověk utěšovat musí.
… No a tohle všechno ze zanedbaného poloostrova činí prostor, na němž si i nepříliš majetný umělec může dovolit životní styl snobského magnáta se stříbrnou lžičkou v puse. A tak se prý do tohoto komplexu stěhuje jeden za druhým.
Otázka je proč. Proč by se jakýkoliv umělec toužil zazdít v neprodyšném ghettu a úplně se v něm odříznout od života a čehokoliv, co by snad stálo za umělecké zpracování. Ne že bych chtěla umělcům něco předepisovat – vždycky jsem se vysmívala klišé o umělcích a rozhodně nezastávala tezi, že umělec má být osamocený génius, trpící a krvácející kdesi v ústraní... Ale tohle mě stejně trochu překvapilo.
Nejspíš se ale jedná o tendenci, která je Indii a Mumbaji obzvlášť bytostně vlastní – tohle vytváření paralelních společenství na základě kritérií jako je náboženství, etnicita, sociální třída, v minulosti kasta a tak dále. I zmiňovaný článek tvrdí, že se Mumbaj celá skládá z uzavřených mikrokomunit. Muslimové tu drží s muslimy, hinduisté s hinduisty, džinisté s džinisty, chudí s chudými a bohatí s bohatými. Nachází se zde největší muslimské ghetto v Indii i nejrozlehlejší indický slum Dháraví, v němž se koncentrují nemajetní. Když vyrážíme na večeři s přítelovými přáteli – tři lékaři a jeden inženýr – dozvídám se, že mnozí z nich v životě nejeli místní veřejnou dopravou a ani si to netroufají zkusit. Sedíme přitom na vyprázdněné terase předražené restaurace s nekonečnými řetězy elektrických světýlek po zdech a já vidím, že šance, že se tihle lidé někdy dají do řeči s pouličním prodavačem pečené kukuřice před vchodem do tohoto podniku je hluboce, hluboce pod nulou. Nezeptali by se ho ani na cestu. A kdyby se ho náhodou zeptali, neporadil by jim.
Indové jsou zjevně mistři ve formování sociálních bublin. Ty máme sice do jisté míry všude na světě, ale oni ty své dovedli k dokonalosti. Tady se – alespoň v Mumbaji – dokonce i umělci uzavírají do oplocených a střežených areálů.
Bavím se teď při nudných přejezdech představou, že by něco podobného vzniklo v Čechách. Že by v Praze někde na samém kraji Modřan zničehonic vyrostl oplocený mrakodrap, v němž by se postupně nechali zamknout čeští umělci. Zní to trochu jako námět na jedno z těch absurdních dramat, které by nikdy nemohlo opustit nejspodnější dno šuplíku. K rozpadu komunity by došlo totiž pravděpodobně už v okamžiku, kdy by se za plotem zjevila limuzína Karla Gotta a naše tvůrčí obec se nedovedla shodnout na dalším postupu ohledně jeho vpuštění přes hlavní bránu. A co teprve až by došlo na diskuze o politické angažovanosti v umění či rozdělování dotací!
