Dneska zcela nekriticky o tom, jak doma zapíjíme guláš badámovým mlékem, komolíme několik jazyků naráz a vůbec se přitom neštvem.
Když jsem se kdysi zamilovala do Inda, vyvolala jsem tím ve svém okolí spoustu skepse a zděšení. Ta úplně nejčastější varování mých starostlivých přátel a ještě starostlivějších příbuzných se tehdy točila okolo dvou hlavních témat:
- „Uvědomuješ si, že každý pocházíte z úplně jiné kultury, takže to nemůže klapat?“
- „On nemluví česky, ty nemluvíš bengálsky, angličtina není ani pro jednoho z vás rodnou řečí – s takovou jazykovou bariérou si přece nemůžete rozumět!“
Žádný z těchto výroků se nezakládal na vlastní zkušenosti, všechny ale byly podloženy takovým množstvím logicky znějících, neprůstřelných argumentů, že jsem i já nakrátko zpanikařila a několik měsíců strávila e-mailovými konzultacemi svého vztahu s nejrůznějšími experty na Indii, hojně prokládanými zadáváním bizarních hesel do internetového vyhledávače. (Občas bych si vážně přála mít tu moc vrátit se v čase a konfrontovat tehdejší, třiadvacetiletou Michaelu s tou současnou. Nejdřív bych ji něžně pohladila po vlasech, aby věděla, že všechno bude dobré. Hned poté bych se ale zhluboka nadechla a zplna hrdla jí zařvala přímo do tváře něco jako: „Ty krávo, nech už ten Google a radši si dej kafe!“ I kdyby mělo být toho dne už šesté. Srdeční arytmie z přemíry kofeinu v krvi totiž pořád ustojíte lépe než ty způsobené koktejlem stresových hormonů ze statistik, podle nichž celých 86 % amerických Indů i přes dlouhá léta v emigraci a intimní vztahy s Američankami nakonec stejně upřednostní aranžované manželství s Indkou.)
Dnes, o nějakých pět let později, chci na všechna výše zmíněná katastrofická proroctví konečně odpovědět i něčím jiným než rozpačitým mlčením. Ne že bych snad za ty roky zformulovala závratné množství obecně platných a přesvědčivých protiargumentů či vypátrala líbivější statistiky – spíš můžu nábídnout vlastní, zcela reálnou a konkrétní zkušenost, která tu široce rozšířenou představu vícenárodnostního vztahu jakožto nějakého podminovaného lunaparku třeba trochu nahlodá.
Tak tedy:
1. Já Češka, on Ind, žijeme v Německu, doma mluvíme anglicky a oba jsme závislí na sushi, poctivých cheeseburgerech, kebabu a amerických seriálech. Proč ne. Já si při vaření pravidelně pouštím nejnovější bollywoodské hity, načež on znechuceně buší na kuchyňské dveře a vyhrožuje, že mě jako trest za hudební nevkus odpojí od internetu. Zcela absurdně pak ale tenhle hudební „fajnšmekr“ ladí každou cestu do Čech nesnesitelné rádio Impuls a celé dvě hodiny z Rozvadova až do Rakovníka natěšeně čeká, jestli mu na něm v rámci „zlaté české klasiky“ nezahrají Zagorku. Z nás dvou jsem to já, kdo vlastní jógovou podložku, přívěsek znázorňující boha Ganéšu a ilustrovaný výtisk Mahábháraty, asi tak jako je to on, který u nás vaří guláš a jednotlivé značky piva rozeznává po chuti. Kulturní klišé se v téhle domácnosti hroutí už asi dvě minuty po zazvonění budíku, kdy já na sporáku po vzoru své drahé sásumy louhuju darjeeling, zatímco on se s ještě zalepenýma očima pokouší v baru nahmatat zastrčenou lahev slivovice, protože mu má babi kdysi namluvila, že panák nalačno prospívá žaludku. A i když odhlédneme od podobně povrchních národnostních charakteristik, které si mezi sebou přehazujeme jak míček při tenise, a půjdeme trochu víc do hloubky, celkový dojem se nezmění. On se s evropskou mentalitou (jestli něco takového vůbec existuje) ztotožnil tak dokonale, že by se k němu všichni ti dezorientovaní radikálové z Pegidy mohli hlásit na terapie své ohrožené kulturní identity a „západních hodnot“. Já zase postupem času uvolnila svůj nekompromisně odmítavý postoj k určitému typu aranžovaných sňatků, ale to už je zase jiný příběh... A především: Rozhodně se o mě nemusíte strachovat, že bych snad od rána do noci jen plácala čapátí a žila někde pod zámkem. A jestli tenhle vztah někdy na něčem ztroskotá, kulturní rozdíly tím důvodem zcela jistě nebudou.
Rodná kultura tedy bezpochyby spoluvytváří naši osobnost a poskytuje nám základní orientaci ve světě, nevidím však důvod, proč se jí nechat doživotně uvěznit. Pořád někde čtu o tom, v čem všem je globalizace špatná – no tak v tomhle je zase dobrá. V tom, že člověku dává větší možnost volby v otázce toho, jak si zařídit vlastní život a z které tradice přitom čerpat. A nadávejte mi do multikulturalistek, jak chcete.
2. Zaplaťpánbůh za tu angličtinu! Ano, přiznejme si, že tím jazykem nevládnu ani zpoloviny tak dobře jako česky, jednotlivá slova pro mě dodneška postrádají „barvy“ a občas bych si přála, abych se zvládla vyjádřit přesněji a suveréněji, ale to všechno má i své – nemalé – výhody. Víte, jak se říká, že kolik jazyků znáte, tolikrát jste člověkem? Mně tohle úsloví začalo plně dávat smysl až tady v Německu, kde jsem po určité době seznala, že se mi s přepnutím jazyka opravdu mění osobnost – nebo spíš to, jak působím na ostatní. Česky mluvící já, to je taková výbušná ledová královna, co každou druhou větu myslí ironicky, věčně se nad něčím rozčiluje a ztrácí se v bludných kruzích svých chaotických, nekonečně dlouhých souvětích. Jakmile však přehodím do angličtiny, stává se ze mě rázem – haha – citlivá duše se srdcem na dlani. A obojí jsem to já! Rozdíl tkví jen v tom, že anglicky si musím značnou část své prostořekosti odpustit, protože na ni nejsem dostatečně lexikálně vybavená, zatímco česky ze mě před třetí lahví vína žádné niterné vyznání nevyrazíte. Přiznávat totiž někomu svou náklonost v mateřštině, to je, jako bych si z těla kuchyňským nožíkem vypreparovávala srdce a čekala, jestli ho ten druhý náhodou nesežere. V angličtině nemám pocit, že se nějak nebezpečně odhaluju. Ta slova netnou do masa, to jsou jen takové drobounké, jednolité nádobičky, co o sebe ve větách roztomile cinkají a u kterých jako bych pořád ještě nevěřila, že opravdu dovedou pojmout stejně silné významy jako jejich české protějšky. I love you all a všem vám to taky pěkně nahlas povím, aniž bych se bála šrámu nebo kýče. Vlastně by se dalo říct, že se mi s rostoucí rolí cizích řečí v mé každodenní rutině značně ulevilo. Občas sice pociťuju jazykovou bariéru, jasně, zato ale padly mnohé jiné hradby, což se na mém citovém životě pozitivně odrazilo.
Taky dle mého platí, že existují jen dva typy lidí – ti, se kterými si rozumíte, no a ti, se kterými si holt nerozumíte. Jestli s nimi sdílíte stejnou mateřštinu, hraje při dělení do těchto dvou kategorií kupodivu jen pramalou roli. To jsem si uvědomila první rok v Německu, kdy jsem se teprve učila německy, šla z jednoho „Sprachkursu“ do druhého a potkávala na nich spolužáky z nejroztodivnějších částí světa, s nimiž jsme přinejmenším na začátku sdíleli jen velice omezené možnosti komunikace (čtěte: ruce, nohy a slovíčka z prvních tří lekcí učebnice Sprechen Sie Deutsch?). Znám ohromné množství českých rodilých mluvčích, se kterými si nemám co říct, ačkoliv jazykově jsme k tomu vybaveni dokonale... Stejně tak jako často potkávám lidi, s nimiž sice občas jen stěží hledáme společný jazyk či vhodné verbální pojmenování toho či onoho, ale stejně „to“ s nimi jaksi funguje a člověk se s nimi cítí pochopenější a přijatější než s ledaským ze stejného kulturního a jazykového okruhu.
(Krom toho musím přiznat, že začíná být dost těžké určit, čím že se to my dva vlastně dorozumíváme. Asi tak před pěti vteřinami se totiž z obýváku zas ozvala věta: "Miláčku, I´m gonna do the Durchluftung!" A takhle je to tady víceméně pořád: Dejte nám ještě tak rok a vytvoříme vlastní jazykový kód, který už nikdo třetí nerozšifruje.)
Vím, že jsem to teď všechno vylíčila dost jednostranně a trochu neuvěřitelně růžově, ale mám holt po nedávné procházce po knihkupectví nutkavou potřebu vyprávět i pozitivní příběhy. Zjistila jsem totiž, že se nám na knižním trhu stále více prosazují romány ve stylu Bez dcerky neodejdu nebo Bílá Masajka. Většinou se jedná o příběhy „dle skutečné události“ a čtenáře zjevně fascinujou – na prvních stránkách si přečtou jímavou lovestory, která se však přibližně v půlce dramaticky zvrátí v nepředstavitelné peklo, a ke konci pak už jen bez dechu doprovází ponaučenou a potrestanou hlavní hrdinku na adrenalinovém úprku zpět do milované vlasti. V internetové diskuzi pak autorku většinou označí za naivku, že se do takové situace vůbec dostala, ale zas tak moc jí taky nevynadají, protože jim koneckonců alespoň potvrdila, že se z vlastní kulturní ulity moc vylézat nemá. A já v žádném případě nechci zlehčovat, čím si pisatelky podobných textů prošly, jen říkám, že soužití dvou kultur pod jednou střechou může probíhat i bezproblémově a že konkrétně u nás je nejvíc stresu v okamžicích, kdy mi D. hladí bílého psa s rukama špinavýma od kurkumy. Což asi není čtivo dost napínavé na to, aby si zasloužilo vlastní knihkupeckou sekci, dle skutečných událostí je to ale taky a já bych té třiadvacetileté vyplašené Michaele přála, aby před těmi pěti lety vygooglovala podobně optimistických příkladů víc.
