Rozhodla jste se opustit rodnou hroudu, žít s indem ,doma mluvit anglicky a žít v německu. Jste tedy emigrantka. My se ale tady bavíme o imigraci. V německu jsou už ostatně zvyklí. I když už je to taky začíná.....

Tohle, přiznávám se, nechápu. Kde se kdo baví o imigraci? V mém článku nikdo, ten se věnuje tématu úplně jinému, a tady v diskuzi ji taky nikdo neřeši. Že se s Evropou už pár let vlečou spory o uprchlících a rozdílných představách jednotlivých států EU o té ideální imigračí politice, to je zajímavé, ale ne každý text obsahující slovo "cizinec" je příspěvek do této debaty;)

Ale jako jo, emigrantka jsem.

Paní autorko, dal jsem vám karmu za pěkně napsaný blog. Ale ohledně těch nenaplněných varování, upřímně, kdybych já napsal blog o tom, jak si moje malá dcerka v nestřežené chvíli v parku hladila toulavého psa, co myslíte, ubylo v té chvíli na světě pokousaných malých dětí?

Děkuju!:)

A těch pokousaných malých dětí by samozřejmě neubylo a mě mrzí, jestli to vyznívá tak, že něco takového tvrdím. Spíš si to představte tak, že - když zůstaneme u vašeho příměru s toulavými psy - iDnes zaplavily blogy o ošklivě pokousaných dětech, čtenáři získávají pocit. že toulavý pes znamená jistou smrt a chystají se je preventivně všechny otrávit, no a do tohohle běsnění se vy tak jako rozpačitě ozýváte s tím, že: "No vidíte, naši Dášu zrovna nekous." No a on nekous ani sousedovic Máju a Jáju, které o tom ale nepíšou, protože jim to jednak přijde úplně samozřejmý a jednak taková všední historka všechny zajímá ještě méně než novácké zvířátko na konec. A nevyplývá z toho, že člověk nemusí být při setkání s toulavým psem opatrný, vyplývá z toho jen to, že ta smrt při setkání s toulavým psem není tak úplně jistá a že je třeba není nutné všechny hromadně trávit.

Nevím, jestli je to náhoda, nebo úmysl, ale jen kousek nad odkazem na váš blog je odkaz na článek o Indovi, co usekl hlavu svému kámošovi a chodil s ní po ulici..

Internety holt mají takovej fakt kouzelnej, jemnocitnej smysl pro humor.

PS: Kde je odkaz? Chci se poučit;)

Ne nadarmo se slibuje, že si lidé budou oporou v dobách dobrých i zlých. V dobách dobrých jde vše samo. Pokud se to podělá, až potom vyplavou na povrch všechny problémy.

Nicméně, mám rád multi kulti. Dokud je přirozené, jako to Vaše. Ale jakmile nám ho začne někdo vnucovat, tak se naštětím.

A můžu se zeptat, co máte na mysli tím vnucováním?

Zajímavý a milý článek .

Já taky vyznávám zásadu, že domluvit se s někým je možné pouze tehdy, když se oba domluvit chtějí.

Když nechtějí - tak ani na společném jazyku nezáleží.

Přesně! A děkuju.

On vám někdo, kdo má manželku ze stejného města, vysvětlí, jak jste pomýlená a že to brzy skončí tragédií. Třeba útěkem bez věcí do azylového centra pro matky v nouzi, taháním o dítě, domácím násilím nebo nějakou jinou exotickou věcí, které se v naší kultuře nedějí.

Hehe. Nějak pořád nemůžu vymyslet, s čím by D. musel přijít, aby trumfnul mého českého ex-manžela...:D

Tak ať Vám to klape dál. My jsme s manželkou oba z vesnic kousek od sebe a taky se nám daří (25 let). Hezký den.

Děkujem! Moji rodiče taky vyrostli v jedné ulici, dodnes se všude vodí za ruce a občas se trochu chytají za hlavu, jak se jim to podařilo, že jsem zrovna z jejich manželství vzešla já, a koho všeho jim z Německa ještě přivezu na návštěvu...:)) Ale pokud to funguje, proč ne...:)

Taky vám přeji hodně štěstí,,, víc než měla moje sousedka s multikulturním vztahem. Vzala si Tunisana, který se přestěhoval do Čech. Žili tu dva roky ve štěstí, takže by taky mohla psát v té době oslavné blogy na multikulturní vztahy.

Jenže pak mu zemřel otec a jako jediný muž v rodině se rozhodl vrátit do Tunisu podporovat svou matku a dohlížet na mladší sestry. Zamilovaná sousedka se odstěhovala s ním. V Tunisu se ale vše změnilo, z manžela se stal diktátor a z češky služka jeho rodiny. A když od něj chtěla odejít a vrátit se do Čech k rodičům, nemohla. Musela by v Tunisu nechat své dítě, protože dítě Tunisana smí se svou matkou opustit zemi jen tehdy, když má písemný souhlas otce.

My jen sledovali jak jsou její rodiče nešťastní, že už možná dceru a vnučku neuvidí, během roku zestárli tak o dvacet let.

No vidíte, tak jestli se u nás taky odehraje nějaký ten zlom, tak ho můžete sledovat online:)))

Ne, vážně: já vím, že se podobně smutné příběhy odehrávají, taky bych jich ve svém okolí pár našla (i když zdaleka ne tak dramatických). O těch třeba zas někdy příště.

Je to už strašně dlouho, co jsem četl naposledy takhle výstižnou definici multijazyčných partnerských vztahů. Držím Vám oběma palečky a počtěte si taky. - ( " I děti těch druhých jsou lidskými bytostmi." ).

Teď jsem si to přečetla a musím přiznat, že jsem o tom vůbec nevěděla a že to tak nějak vlastně vůbec nechápu, že je to vůbec možné:/