Den otců: Díky za vše, co jsi pro nás udělal, táto!

Někdy, když se dívám na svého otce, zjišťuju, že i proti své vůli se mu začínám pomalu podobat v některých jeho zvycích, v tom jak mnohdy co říká, jak se chová, a s hrůzou si uvědomuju, že po něm asi dědím ty horší stránky jeho ,já", které jsem vždycky tak kritizovala a neměla ráda!

Zvláště v poslední době jsem se při sledování televize přistihla, že komentuju děj filmu přesně tak, jak to dělá můj otec, což sama nemám ráda. Táta totiž vždycky, když všichni něco sledujeme, do děje začne mluvit. Komentuje podle něj blbě napsaný scénář, radí, co má hlavní postava filmu udělat, nebo nadává při televizních zprávách na naše nemožné politiky, a my pak vlastně musíme poslouchat jeho, protože televizi umí statečně přehlušit a z děje filmu nebo čehokoliv jiného nemáme nic, dokud mamka taťku neokřikne, že chceme poslouchat televizi a ne jeho. No a teď, když byl otec přes tři týdny ve špitále, jsem sledovala vždycky večer televizi s mamkou, aby nebyla v obýváku sama, a docela jsem se zhrozila, že se začínám tátovi tolik podobat. A je toho víc, jdu třeba do baru, kde máme sladkosti, otevřu dvířka, podívám se dovnitř a zase bar zavřu, aniž bych si něco vzala, přesně jako to dělá i táta, a ještě k tomu řeknu, co přesně říká on: „Ale, nebudu se cpát sladkým,“ a takhle návštěvu baru zopakuju ještě asi dvakrát, přesně jako taťka, nebo stejně jako on chodím v poslední době věčně se podívat do ledničky, otevřu ji, podívám se dovnitř, řeknu, že tam nic dobrého, na co bych měla chuť, není, nebo stejně jak říká on, řeknu i já, že nemám vlastně ani na nic chuť.

Dcera jde ve šlépějích otce… no nazdar.

Ale ne, náš táta není špatný, sice nám jde občas na nervy svými neustále dokola opakovanými historkami, které nikoho už nebaví, natož aby někoho zajímaly, když už to všichni znají nazpaměť. Ale to tak chodí asi ve všech rodinách.

Můj táta byl celý život dříč, pole, vinohrad, vinný slep, zahrada, celý život šel z práce do práce, a to myslím doslova. Když dojel domů odpoledne z práce, sotva si odpočinul, a dokud mu zdraví sloužilo, tak si vlastně ani neodpočinul a šel rovnou do dalšího pracovního procesu, tentokrát doma. Buď byl na řadě vinohrad, což je dřina celoroční, nebo pro změnu zahrada nebo pole, vždycky se něco našlo. Dovolenou si bral na to, aby doma pracoval, byl neustále v jednom kole, málokdy si ho pamatuju, že by odpočíval, na to nebyl čas, protože hlavně přes léto bylo vždycky co dělat a práce nepočkala. Náš otec byl vždycky kutil, dokázal opravit snad všechno, a protože jako schopný spravit cokoliv byl známý všem, tak věčně za ním chodili i sousedi z naší ulice a on radil, nebo přímo opravoval co chvíli něco i jim. Náš táta by se pro druhé přetrhl, stejně jako pro nás.

Postavil náš rodinný dům, pomáhal na stavbě domu mého strýce a tety, stavěl dům mojí sestře, doma vybudoval ještě i přístavbu pro své rodiče, kteří k nám na stará kolena šli bydlet. Ale teď už to s ním dávno není, co to bývávalo. Našeho tátu dohnalo stáří a nahromadily se vážné nemoci, které si možná způsobil i tím, jak se celý život honil a dřel. A stalo se přesně to, čeho se celý život tolik bál, a co si dnes nemůže přiznat – neměl by už dělat v podstatě skoro nic, nic namáhavého, měl by spíš jen odpočívat, šetřit se, nedřít se jako ještě před pár lety, jako ještě nedávno, prostě přizpůsobit se svému zdravotnímu stavu. Ale to je asi to, co mému tátovi nepůjde.

Je těžké si přiznat, že je člověk starý, zvláště pro člověka, jako je můj táta. Projevuje se to na něm hlavně v těch posledních dnech, co se vrátil po třech týdnech ze špitálu, kde mu lékaři už po druhé zachránili nohu doslova za pět minut dvanáct. Psychika člověka, který byl zvyklý nějakým způsobem ještě do nedávna tak nějak normálně fungovat, se hodně změní, když najednou nemůže, protože ho příliš bolí nohy, záda, je unavený, je mu šestašedesát, má kardiostimulátor, špatné prokrvování cév, je po operaci páteře atd. Nemoci se hromadily, ale dosud to stále nějak šlo, teď už to nejde a náš táta si to těžko přiznává.

Co bude s vinohradem, kdo se o to postará? Tahle a další otázky tohoto typu ho trápí od chvíle, co se vrátil z nemocnice. Díky těmto starostem si před týdnem málem přivodil infarkt, byl jen čtyři dny doma ze špitálu a skončil tam znova, bylo mu špatně, měl šíleně vysoký tlak, a tak ho odvezla rychlá záchranka.  Naštěstí měl „jen“ srdeční slabost, něco jako slabý infarkt, řekli mu v nemocnici a při pohledu na něj lékař dodal, že to všechno má od nervů, a táta si přiznal, že je to tak, protože od chvíle, co se po třech týdnech vrátil ze špitálu, přemýšlel jen nad tím, že nemá bohužel syna, který by se o zahradu, vinohrad, sklep a další věci postaral. Bohužel měl jen tři dcery a žádného kluka, jenž by šel v jeho šlépějích. Ale náš táta zapomíná, že vyrábět víno, starat se o vinohrad, lítat od práce k práci prostě není všechno. Šetři se, táto, protože i když jsi nemocný, neznamená to, že by tvůj život končil jen proto, že už dál nic nezvládneš obstarat. Vždyť máš toho ještě tolik před sebou a my všichni tě tady potřebujeme, protože tě i přes to všechno, že umíš být někdy pořádně protivný, s mámou se umíte pohádat tak, že se pak kolikrát i týden spolu nebavíte, jsi urážlivý a náladový, věčně nám kážeš, jak a co máme dělat, jak si máme toho a toho vážit, no prostě nám lezeš občas na nervy, ale jsi náš táta, a my tě máme rádi. Tak si važ toho, že jsi na světě, šetři se a hlavně hlavu vzhůru, i když už nemůžeš téměř nic dělat, no a co? Už jsi toho udělal dost, nemyslíš? Teď záleží jen na tom, že jsi tady s námi, a to jediné je opravdu důležité. Děkujeme za každý den s tebou, a za všechno, co jsi dodnes pro nás udělal.