Úzkost? Bubák jeden!

Cítíš, že se opět plíží a vsakuje do tvého pole? Už to znáš, víš co přijde, a tak zkoušíš naučené postupy, jak na úzkost vyzrát. Jak ji eliminovat, přetavit nebo z ní vystoupit, případně se jí nechat „zabít“.

Úzkost není žádný bubák. Je to pouze naučená reakce těla. Je to takový zvyk. Tvoje tělo bylo tak dlouho vystavováno obavám a strachu, že vytvořilo úzkost. Stav ohrožení. často z ničeho nic.

Je to jen naučená reakce těla, která nemá nic společného s přítomností ani s predikcí budoucnosti, tou katastrofou, kterou ti mysl automaticky předkládá. Stejně tak nemá nic společného se selháním.

Tohle je velmi úlevné si uvědomit. Jakmile bubáka nekrmíš důležitostí, nevzniká DRAMA.

Zároveň naše tělo je na DRAMATU svým způsobem zavislé. Je to trochu jako droga. A takhle vzniká bubák a pocit, že to musím nějak vyřešit, vyléčit se, nebo že je se mnou něco špatně.

Tyhle tendence vznikají obzvláště u hypersenzitivních bytostí. Citlivost je krásný dar, se kterým často jen neumíme zacházet v náš prospěch a v prospěch celku.

A dost teorie, teď PRAKTICKY.

Obzvláště v těchto dnech, je důležité PEČOVAT o SVÉ TĚLO. Právě V TĚLE, v našich BUŇKÁCH přetrvávají rodové vzorce a strachy.

Proto se rovnou vykašli na psychoanalýzy a pátračku, proč se cítíš na h***o, co byl spouštěč atdddd.

Hlavu z toho komplet vynech.

TĚLO si potřebuje znovu ZVYKNOUT na pocit bezpečí.

TĚLO se potřebuje UVOLNIT. Uč své tělo, že je v bezpečí.

A jak?

Naprosto primitivně, přirozeně.

DÝCHEJ. Pravidelně. Svůj dech zpomaluj. Doporučuji ti dát si ruku na srdce. Pokud cítíš strach a napětí, všímej si, jak snadno a rychle tě to vykopne a dýchat zapomeneš. Je třeba být v tom bdělý, což tě současně krásně zpřítomní.

A proč?

Dech je nám ihned k dispozici a je zdarma. Nemáš výmluvu. Nemusíš nikam k terapeutovi.

Když miminko pláče, bojí se, je pro něj důležitý KLID rodiče, který ho má v náručí, ideálně když miminko cítí KLIDNÝ TLUKOT SRDCE a PRAVIDELNÝ DECH svého rodiče. Ví, že je v bezpečí.

A právě tohle bezpečí potřebuješ znovu cítit, když se vplíží do pole úzkost. Naučit znovu své tělo, že je v bezpečí. Klidně dýchej a dej si ruku na hrudník. Už jen to klidné zvedání a klesání hrudi je terapeutem. Můžeš si i představit, že je tvoje tělo malým dítětem a ty jsi jeho rodičem.

Je to nejpřirozenější a nejpřímější forma zklidnění.

A pamatuj. Netlač na sebe. Netlač na tělo.Víš jak dlouho jsi ho vystavoval stresu a strachu, mnoho let (+ generační strachy). Tak po něm nechtěj zázraky.

Potrvá, než si zvykne, že je v bezpečí a skutečně se uvolní. A pak přepne samo do svého přirozeného nastavení, kterým je vitalita a radost. A ty budeš ještě čubrnět, co všechno lze v tomto těle cítit a prožít za blažené stavy bytí. Tělo se ti bohatě odvděčí. Je to parťák.

Autor fotografie: Michaela Marenčáková