Miloš Zeman a jeho éra

Středeční půlnocí skončilo desetileté období prezidentské funkce Miloše Zemana. Pojďme se ohlédnout zpět za jeho působením v čele státu a vůbec za uplynulými třiceti lety jeho politické dráhy.

Středeční půlnocí skončilo desetileté období prezidentské funkce Miloše Zemana. Bylo to období charakterizované obrovskou nenávistí všech pravdoláskařů a vůbec lidí, pro které byl Miloš Zeman ztělesněním jakéhosi českého burana a opilce.

Pravda je, že skončila dlouhá politická éra člověka, který byl symbolem polistopadového vývoje v České republice. Miloš Zeman se stal předsedou ČSSD v únoru 1993. Pochopil, že česká společnost tradičně tíhne k levici, a proto věděl, že lidé budou poněkud zklamaní Klausovou transformací a budou řešit své ekonomické a sociální problémy. Velmi obratně dokázal zvýšit volební zisk sociální demokracie z pouhých 7 procent v roce 1992 na impozantních 32 procent v roce 1998. Stal se premiérem a začal vládnout. Jeho vláda se nesla v duchu typické levicově konzervativní politické strany (ochrana zaměstnance, sociální jistoty, zásahy státu do ekonomiky). Nutno dodat, že po Zemanovi již do čela ČSSD nenastoupil ani zdaleka tak charizmatický a inteligentní leader jako on. Vladimír Špidla byl jen druhořadý úředník, Stanislav Gross zase podivně vystudovaný právník, kterého obcházelo podezření z nelegálně nabytých peněz. Jiří Paroubek sice opět dokázal ČSSD pozvednout k velkým volebním ziskům, ale jeho povaha buldozeru ho také dostihla. Komentovat Bohuslava Sobotku a Jana Hamáčka nemá vůbec smysl. Z ČSSD se pod těmito dvěma pány stala neomarxistická strana, která opustila své tradiční voličské jádro (konzervativně smýšlející lidé nižší a střední třídy z vesnic a menších měst) a začala se soustředit na městského liberála, kterého zajímají práva všemožných menšin a láska k Evropské unii. Tato zrada na svých voličích pak byla potrestána ziskem 4,7 procenta ve volbách do Poslanecké sněmovny roku 2021. Poprvé po třiceti letech byla nejstarší politická strana v České republice mimo centrum dění. Nutno dodat, že dobře jí tak.

Po neúspěšné prezidentské kandidatuře roku 2003 se Zeman stáhl do ústraní na Vysočinu, ale nevzdal se. Roku 2013 přišel jeho velký politický comeback v podobě porážky svého soupeře Karla Schwarzenberga a získání prezidentského úřadu. Sliboval, že bude vystupovat jako aktivní prezident, a to také činil. Měl k tomu důvod, a to v podobě zisku téměř 3 milionů hlasů v historicky první přímé volbě prezidenta v ČR. Prezident by neměl  být jen tzv. kladeč věnců, měl by svůj úřad aktivně zastávat, v opačném případě by funkce prezidenta republiky neměla smysl. Zeman tak správně, jako málokterá hlava státu, během migrační krize upozornil na to, že migrační kvóty jsou nesmysl, a přijímání statisíců a milionů lidí z kulturně zcela odlišných zemí je nebezpečné. Novináře správně káral za nepravdivé články, ti mu to opláceli neskrývanou nenávistí a záští. Vyčítali mu jeho břitkou mluvu a svérázné chování. Zeman ale vždy zůstal svůj, nikdy nebyl politicky korektní a říkal věci na rovinu dle svého přesvědčení. Přesně takto by měl politik vystupovat.

Jeho pokus o znovuzvolení se nesl ve znaku hysterické mediální štvanice proti jeho osobě a zoufalý pokus tzv. demokratické opozice o jeho sesazení. Jejich koněm se stal akademik Jiří Drahoš, který však v debatách se Zemanem selhal na celé čáře a prezidentem se nestal. Zeman svůj úřad obhájil a mohl zahájit druhé funkční období. Šílenství médií a jeho politických protivníků nabralo na obrátkách. Neustále bylo upozorňováno na údajně chatrné Zemanovo zdraví. Na to že už neví, co mluví, a že vlastně není schopen svou funkci plně vykonávat. Vše vyvrcholilo pokusem o ústavní puč ze strany Senátu a jeho předsedy Miloše Vystrčila. Ten zcela otevřeně tvrdil, že Zemanův stav je natolik vážný, že už se do úřadu asi nevrátí, a že by bylo nejlépe, kdyby Senát převzal jeho pravomoci. Zajímavé je, že Václav Havel během své prezidentské funkce byl hospitalizován mnohem častěji, ale o tom, že by měl být sesazen nepadlo ani slovo. Zeman však dokázal svým odpůrcům vytřít zrak, znovu nabral síly a vrátil se do svého úřadu.

Přiznám se, že jsem se nikdy nepovažoval za sociálního demokrata. ČSSD jsem nikdy nevolil, kdysi jsem volil ODS, když jsem měl ještě pocit, že ta strana za něco stojí. Se Zemanem jsem nikdy nesouhlasil v jeho postoji k EU, kdy o sobě tvrdil, že je federalista, a že by Česká republika měla přijmout euro. Jeho návrhy na zvyšování daní mi také nebyly sympatické. Zeman však představoval starého konzervativního levičáka, který ještě myslel na své tradiční voliče, říkal věci na rovinu a nebál se jít do sporu. Jeho sympatizanti mu to pak vždy oplatili ve volbách. Středeční půlnocí tak skončila třicetiletá politická kariéra Miloše Zemana, člověka vzdělaného a nesmírně sečtělého. Vedle Václava Klause a Václava Havla, hrál v polistopadových dějinách naší země naprosto klíčovou roli. Politického giganta, kterého už ČSSD asi nikdy mít nebude. Volil jsem jej jak v prvním, tak i ve druhém kole prezidentské volby roku 2013, stejně tak v roce 2018 a svého hlasu vůbec nelituji.

Pane Zemane děkujeme!!!