Evropská sociální politika zabíjí snaživost

Model evropského sociálního státu (welfare state) je v těžké krizi, která už trvá mnoho let. Proč tomu tak je?

Nedávno jsem četl článek o tom, jak se švédská vláda rozhodla rázně změnit svou sociální politiku. Jak uvedla švédská ministryně pro migraci Maria Malmer Stenergardová, tak donedávna bylo jednoduché získat ve Švédsku trvalý pobyt. Nově příchozí ze Sýrie ho získávali okamžitě. Byl to přesně ten důvod, proč lidé migrovali přes celou Evropu, aby se do Švédska dostali. To už je ale minulost. Většina současných žadatelů o azyl nepotřebuje žádnou ochranu. Výsledkem toho všeho je, že Švédsko zaznamenalo nejnižší počet žádostí o azyl od roku 1997.

Těžko říct, jestli se Švédsko může ještě zachránit, neboť za poslední dekádu přišly statisíce migrantů z Afriky a Blízkého východu do této severské země, což při počtu 9 000 000 Švédů představuje obrovský problém. Bůhví proč se Švédi rozhodli svou zemi takto naředit a ohrozit svou prosperitu, bezpečí a sociální smír. Nejsou samozřejmě sami. Západ jako takový už léta bojuje s nepřizpůsobivými migranty a jejich potomky. Vidíme to nejvíce v Německu, Francii, Británii a zmíněném Švédsku. Tyto země migraci bohužel nezvládly a nyní sklízejí hořké plody své politiky. Změny jsou nevratné a nějaké masové deportace těžko proveditelné. Model evropského sociálního státu, který přinesl obrovský ekonomický rozmach po druhé světové válce se vyčerpal. Štědrý přísun sociálních dávek nenutí člověka pracovat a postarat se sám o sebe. Lidé se naučili v případě nějakého problému obrátit na stát s nastavenou dlaní. Nezaměstnaní pobírají podpory v nezaměstnanosti, ale práci si nehledají. Nemají motivaci.

Americký politolog Charles Murray se ve své knize Příliš mnoho dobra zaměřuje na americkou sociální politiku a její důsledky. Všímá si toho, že sociální program pro podporu svobodných matek s dětmi byl zkonstruován tak štědře, že pro matky bylo výhodnější nevdávat se za partnera, který měl stejný příjem, jednoduše proto, že by nedosáhly na zmíněnou podporu. Výsledek potom byl vyrůstání dětí bez otce a absence mužského vzoru v rodině. Vše mělo pak ještě za následek zvýšení nezaměstnanosti a chudoby dětí z těchto rodin, neboť ty nebyly zvyklé pracovat, když ani své rodiče neviděly nikdy pracovat. Daný sociální program tedy sociální problémy nevyřešil, naopak je ještě prohloubil. To samé lze sledovat i v Evropě.

Sociální politika státu musí být zacílená správným směrem. Je potřeba pomoci nejzranitelnějším občanům, daná pomoc ale musí být podmíněná jejich snaživostí. Nezaměstnaní si musí aktivně hledat práci, matky s dětmi preferovat život v manželství, lidé s nízkými příjmy si hledat další zdroj příjmu. Nikdo si nesmí zvykat na přísun peněz za nic. Je zcela nelogické, když člověk, který chodí do práce, živí rodinu, platí daně a z jeho daní jsou pak živeni lidé, kteří celé roky nepracují a pobírají všemožné sociální dávky. Všechno je to o lidech, ale také o státu, který musí nastavit takové podmínky, které nebudou zabíjet snaživost a podporovat lenost, chudobu a nezaměstnanost.

Ale novodobá evropská sociální politika zabíjí snaživost, necílí na ty nejzranitelnější a ve svém důsledku se stává asociální.