Život s bipolární poruchou - časté cyklování

Po delší době zdravím všechny „nemocné“ a „normální“, kteří chtějí o této nemoci vědět více, a z pohledu nemocného, pokud máte někoho, kdo tím trpí též. Protože to není žádná.... sranda. Pokud tedy nemáte cynický smysl pro humor.

Žití s touto poruchou není úplně příjemná cesta naším pozemským bytím. Vy, co touto nemocí procházíte, budete vědět, o čem píšu (a tím i vědět, že na to nejste sami, či si srovnat, co se vám právě děje), a ti, co článek čtou ze zvědavosti, či kvůli blízké osobě. Vězte, že onen člověk opravdu nemůže za stavy, které nemoc doprovází, a to celkem masivně.

Když upustím od začátků této Bohem požehnané nemoci, protože jsem o tom už psala, a přejdu rovnou k rozjeté bipolární poruše, kdy se cykluje deprese s mánií, či hypománií. Někdy se toto cykluje i během jediného dne, a věřte, že je to natolik nepříjemné a bolavé, jako rozsáhlý infarkt duše, která je najednou v křeči.

Období deprese může trvat i několik měsíců, a člověk opravdu přemýšlí i nad tím, jak toto utrpení ukončit. A následně chce ukončit i svůj život. Obvykle v těžké depresi člověk nemá zájem o okolí, není schopen téměř ničeho, a nezbývá nic, než čekat, kdy to zase přejde. Buď do stabilního stavu – při nejlepším, nebo rovnou do krásné opojné (někdy tedy velice nepříjemné a neklidné) mánie. Ta obvykle moc dlouho netrvá, protože se zkrátka vybijí baterky, a hezky šupem zase do deprese. Psychiatr též nešetří léky, které by měly vést ke stabilnímu stavu, a když má člověk štěstí, tak opravdu stabilně většinu doby žije. Ovšem my, co máme tu druhou stranu „štěstí“ a léky nás jen nějak utlumí, ale stále se nám dějí hluboké deprese a mánie nebo hypománie, tak nám lidi obvykle moc nerozumí, a to bych ráda nějak změnila. Mimochodem hypománie je menší mánie.

Při mánii se to hodně různí. Někdo má až neuvěřitělné množství energie (a myslí si, že to tak bude navždy), hýří, najednou je ho plno, může najednou uklízet jak o život, najednou chce být mezi lidmi, utrácí, může být promiskuitní. Nebo má pocit, že pochopil Vesmír a vznáší se na duchovním obláčku, a má tendenci všude vykládat, o čem život vlastně je, páč má dojem, že právě on to vskutku pochopil a žije tím. Všimnete si mánie snadno, najednou přespříliš energie a jiné chování, než ve stabilním stavu. A těžká mánie se nejlépe řeší hospitalizací, jinak člověk může hodně napáchat.

A mezi tímto držkopádem může nastat stabilní stav, kdy je člověk plně při vědomí, není ani v depresi, ani mánii, ale je tak trochu zmaten, jestli je to zrovna teď opravdu on. Poněvadž už zapomněl, kým vlastně je v návalech neustálých změn nálad. Copak nálad, ono je to mnohem, mnohem horší, než nějaká nálada. Pro takového člověka je to mučení nervových zakončení, duše, mysli,... To vše je roztrháno hnusným vrahem a rozptýleno někde, kde se člověk neustále snaží kousky zase poskládat. Ale ono to moc dobře nejde.

Asi bych měla upozornit, že právě v tomto rychlém cyklování jsem a je to natolik nepříjemné, jak pro ostatní ten nejhorší smutek vynásoben stovkou. Nejsem si úplně jistá, zda tento článek je nějak prospěšný, je úderný, tedy míří přímo na branku bez omáček a mého příběhu. Holá pravda o bipolární poruše.

Zase se ozvu.:)

Vaše Mia