Psychické problémy - afektovanost

Dlouho jsem nic nenapsala, protože momentální deprese trvá poměrně dlouho. Ovšem dnes bych ráda přiblížila, jaké to je s psychickými potížemi a tím, že si často ani neuvědomujeme, že jednáme afektovaně, iracionálně a neadekvátně.

Trpím bipolární afektivní poruchou, HPO,... Doba této hluboké deprese je až neuvěřitelně dlouhá. Vznikla reaktivně na jistou událost, o které psát ale nechci. Nicméně jsem nebyla schopná ani vstát z postele, natož něco napsat. Bylo to, jako být v malé plachetnici na širém moři, a pokoušet se přežít obrovskou bouři, aniž byste věděli, zda ji přežijete. Nebo když jste v křeči, protože v naprosté temnotě stojíte na rozsáhlé louce. Kdyby bylo světlo, věděli byste, že můžete v klidu i běžet, ale ve tmě tmoucí se klepete udělat i jediný krok ze strachu, že můžete spadnout do jámy. A tak zůstanete na jednom místě, až si nakonec sednete a čekáte na světlo. Což je nakonec nejlepší varianta při tak těžké depresi, protože jedině tak dostanete odpovědi, proč deprese přišla. Když sedíte, nasloucháte. A tím se doba deprese může zkrátit.

Ještě v květnu jsem chodila s jistým mužem, před kterým mě všichni varovali, dokonce i má sestra. Tehdy jsem chodila do místního fitka, a má sestra tam začala i pracovat. Měla jsem to tam ráda, lidé už byli zvyklí na mou spontánost a určitou prdlost. Jenže tím, že jsem dala důvěru onomu muži, tak jsem ho také bránila zuby nehty. Tedy velmi afektivně, iracionálně a neadekvátně. A nakonec se ukázal být takovým, před kým mě všichni varovali. Možná díky afektivitě byl vztah naštěstí krátký. Ještě před týdnem jsem nechápala, proč se mnou sestra nemluví. Tehdy jsem sestře nejen řekla, ale následně i psala velmi nehezké zprávy, ve kterých jsem „píchla“ přesně tam, kde jsem věděla, že to bude bolet, a udělala jsem to neuvědoměně. Myslela jsem si, že jsem naprsto v právu, a že naopak má sestra není v pořádku. Je strašné dostat se do afektovaného chování, otevře se najednou celá škála opravdu hnusných osobnostních tendencí. Za tím, že si pak najednou začnete tohoto jednání uvědomovat, stojí mnoho úsilí a práci na sobě, spoustu sebereflexe, a přestat jednat tak, abych tím mohla někomu ublížit.

Například v afektu se objeví tendence manipulátorství, kterou jsem nejspíše měla už od dětství. Vždy, jsem vyhrávala pohovory, a při kontaktu s lidmi jsem měla silnou potřebu, aby vše bylo po mém. A když ne? Afekt! Zároveň se ale i nechám snadno zmanipulovat, ale pouze, když sama chci. Není to hrozné? Nesnáším to na sobě. Pak je tu pocit, že mám vždy pravdu, iracionálně si zkrátka musím stát za svým. A když vám jednoho dne dojde, respektive, když se podíváte do svého osobnostního zrcadla, musíte prvně potlačit chuť zvracet. Vím, že sama o sobě bych takto nikomu ublížit nechtěla, jenže když nad vámi vezme nemoc otěže, může to být strašné, a pro vztahy s lidmi často i fatální. Mnoho lidí jsem ztratila, ale na druhou stranu jsem potkala právě ty, kteří jsou v mém životě opravdu nesmírně důležití.

Před pár dny jsem se dozvěděla, že sestra prodělala operaci slepého střeva. Její „kamarád“ mi pak po hlasových zprávách řekl, že si absolutně nepřeje, aby se mnou byl kdokoli v kontaktu a opravdu „soucitně“ řekl, že mě rodina z matčiny strany opravdu nenávidí. Matku nijak neřeším, ji už od malička ani za matku nepovažuji, ale velmi mě toto sdělení ublížilo. Celá jsem se třásla a stále nechápala, co jsem vlastně udělala. Dostala jsem se opět do afektu a jejímu „kamarádovi“ začala psát jak šílená. Po zprávách je u mě naprosto jasné, kdy jsem v afektu. Při osobním jednání jsem třeba direktivní, nechápavá vůči druhým, a to je už samo o sobě dost strašný.

A kdy mi došlo, že se se mnou sestra nebaví od doby, co jsem bránila někoho, kdo se pak dost brzy ukázal přesně tak, jak mi říkali právě lidé ve fitku? Teprve před pár dny! Poslala jsem totiž naše komuniké svému kamarádovi, který byl ke mně upřímný (toho si opravdu cením), a řekl, že jsem byla naprosto evidentně v afektu, a sestře tím nejspíše dost ublížila. Došlo by mi to někdy samo? Nevím. Kolikrát se toto stane, když nemoc vyhrává?

Snažím se tyto odporné vlastnosti v sobě nějak přijmout (nemá smysl je potlačovat, to by bylo horší), a být neustále bdělá, aby nemoc nemohla zvítězit. Jenže kdy jsem to já a kdy nemoc? Vím, že lidé s psychickými poruchami mají podobné, ne-li stejné tendence, jako já. Například když mi došlo manipulátorství, chtěla jsem prostě nebýt. Když mi totiž někdo řekl, že jednám manipulativně, tak má odpověď : „Já? to jako fakt? Já???“ Byla jsem přesvědčená, že taková nejsem, ovšem v jistou chvíli se to ukázalo i mně, a teď se snažím o opak, aby každý mohl být svobodným člověkem. Musela bych napsat mnoho textu, abych vylíčila afektivitu. Pro „normální“ lidi jsme prostě blázni, co mají papíry na hlavu. Ale jaké je to pro nás? To si nelze představit pro někoho, kdo buď své afekty bere stále tak, jakože je onen člověk v právu, nebo někdo, kdo jimi prostě netrpí. Je strášné si uvědomit a hlavně zvědomit své tendence, jistě povahové rysy, které nemoc posiluje natolik, že ani není divu, že mě teď třeba má sestra nesnáší.

Aby kdokoli, kdo není psychicky nemocen, pochopil, že afektivnost, iracionalita, neadekvátnost, není tak úplně naše vina, musí sám zažít třeba silné trauma. Zkrátka si sáhnout na psychické dno. Jinak se to asi pochopit nedá. Pro nás, nemocné, je nejdůležitější sebereflexe, uvědomění a tvrdá práce na tom, aby nás afekty nemohli dostat, aby se tento „démon“, vrátil do horoucích pekel. Je to těžké pro nás, ale v tomto případě i pro lidi v našem okolí.

Proč o tomto píšu? Za prvé se chci sama „prásknout“, že umím být opravdu špatná, ale i pro to, abych se všem, co měli tu smůlu poznat mou afektivnost, z celého srdce omluvit. OMLOUVÁM SE!

Vaše Mia