Psychické poruchy vs reálný život a „návod“, který funguje

Hlásím se po poměrně dlouhé době. Vlastně jsem poslední článek napsala před tím, než jsem poznala svého současného manžela. A jak se zvládá manželský život s psychickým peklem? Jaký pro mě teď život je?

Téměř před rokem jsem šla v depresi do fitka, hodně se mi nechtělo, ale věděla jsem, že kroky z deprese souvisí i s vyjitím ze své izolace mezi lidi. Ten den jsem tam potkala svého nynějšího manžela. Vše proběhlo velmi rychle. Díky tomu, že mě „nutil“ jezdit třeba po výletech, a zkrátka mě nenechal ležet doma, na což jsem byla už čtyři měsíce opět zvyklá. Tato tehdejší deprese byla reaktivní na to, že mě obvinili z něčeho, co jsem opravdu neudělala. Paní šla na policii, že na ní skočil pes. Prý to měl být jeden z mých psů. A policie mě označila za obviněnou, aniž by mě paní poznala na fotce. Bez jediného důkazu mě ale stejně na úřadě označili za vinou – prý recidiva, prý moje psychika,..... A já se samozřejmě složila, opět další křivda. Nebyla jsem schopna se z toho dostat. Období deprese, úzkostí a nepopsatelného bolu. Pokud jste nečetli mé jiné články, tak mé diagnózy jsou – bipolární porucha, ta se pak tak nějak přehodila do HPO (či obojí najednou), úzkostě-panickou poruchu, ADHD, atd..

A tehdy jsem poznala jeho. Najednou pocit bezpečí, přijetí,... Vše proběhlo velmi rychle a ani jsem se nenadála a stála jsem u oltáře. Přepadaly mě opět hrozné stavy. Byla jsem zvyklá být sama, a nejlépe, aby mě nikdo v těchto stavech neviděl. Najednou nebylo zbytí, manžel to viděl. Ale nechal mě si těmito stavy projít. Netlačil na mě, a dle očekávání, že mě kvůli tomu opustí se ukázalo jako liché. Skoro jsem až v nitru chtěla, aby mě opustil a já se opět mohla vrátit do známé izolace.

Lidé, co trpí nějakou psychickou poruchou obvykle nesnáší změny, jsou pro nás mnohem náročnější než pro jiné. A toto byla změna obřích rozměrů. Našla jsem si novou psychiatričku a začala navštěvovat skvělou psychoterapeutku. Ta mě navedla na něco, co skutečně konečně funguje – krásně popsané v knize Koncept vnitřní rodiny. Všichni v sobě máme spoustu částí. Zejména lidé s mnohými traumaty. Každá část (ať už jde o úzkost, depresi, saboterství sebe sama, atd.) přišla vždy v nějakém údobí života, kdy člověk nevědel, co dělat. A tak přišla na pomoc nějaká část. Například u mě vládla vnitřní sabotérka. A to z toho důvodu, aby mě pořád držela dole – v depresích. A to jen proto, že když jsem nahoře, tak ten pád příšerně bolí. Tato sabotérská část mě chtěla uchránit před tou bolestí z pádu a raději mě držela dole, abych neměla kam padat. Tehdy mi paní doktorka ukázala, jak se svými částmi komunikovat. Zní to šíleně a schizofrenicky, vím. Ale pro mě to byla a je spása. Nikdy mě nenapadlo, že můj vnitřní chaos je způsoben různými částmi, které měnily své stanoviště, tedy, která z nich zrovna držela prim. Místo abych propadala beznaději, jsem se podívala do sebe a ptala se sama sebe: „jaká část teď u mě vládne? Kdy jsi přišla a proč?“ A nekecám, ony odpovídaly! A to tak, že jsem konečně mohla začít chápat samu sebe a svou „vnitřní rodinu“ poznat a kontrolovat.

Je to návod na to, aby když zrovna přijde deprese nebo ohromná úzkost až panika, se nezhroutit, ale povídat si se sebou. Velká, obrovská úleva se ani nedá popsat, když takto sebereflektujete. Dřív jsem se pokoušela o sebereflexi, ale šla jsem na to špatně, tato metoda mi pomohla dát návod, jak to dělat správně. Třeba jsem pochopila, že často jdu do deprese téměř vědomě, je to jako únik před realitou. Raději vše zaspat, nemyslet, být prázdná. Takže deprese pro mě vlastně byla opravdu přítel, ochránce. Stejně jako další části, které jsem považovala za peklo. Teď dávají smysl. Doporučuji všem si tuto knihu přečíst a dělat to, na co dává návody: jak se ptát, a jak ten vnitřní chaos pochopit úplně jinak, než jak jsme byli zvyklí. Najednou se zkrátka ukázala cesta k sobě samé. Ještě mám hodně co dělat, ale už vím jak. A hlavně se s tím vnitřním světem zpřátelit a pochopit, proč se děje, co se děje. Protože hlavním problémem psychických poruch jsou neřešená traumata. A když jsem se vdala, jakoby se všechna traumata vlivly do jedné obrovské a nesnesitelné. Pracujte sami se sebou, a pochopíte mnohem více, než by vás kdy napadlo.

Stále sice do depresí, či úzkostí upadám. A trvá mi si vzpomenout se začít hned ptát. To je asi normální. Myslela jsem, že život s někým (a to zejména manželství), je pro mě nemožné, tabu. Třeba tímto někomu, kdo to cítí podobně, dám naději, že existuje někdo, kdo vás „dá“. Říká se, že nejlepší žena je komplikovaná, když ji muž nezvládne, musí si najít nějakou jednoduchou. A ženy s psychickými poruchami jsou zkrátka složité. A nejhorší pro nás je, že jsme složité samy pro sebe. A právě jsem Vám nastínila, že je cesta k poznání, k pochopení. Chce to notnou dávku pokory a upřímnosti k sobě. Bez toho to nejde. Bez toho si nepřiznáte nějakou krutou pravdu o vás samých. Ale pokud už máte dost utrpení, tato cesta může změnit váš život. Začněte se ptát „jaká část teď jedná za mě a proč?“ A najednou dostanete odpovědi. A opravdu všechny tyto části přišly zprvu jako ochrana, jako přítel. Jen se to vymklo kontrole a pak nastává onen chaos, rychlé cyklování, kdy je člověk nahoře a najednou dole, a do teď nechápal co to vlastně způsobuje.

Je to jen malý nástin této metody, pokud chcete dát svému životu smysl, pokud chcete pochopit, co se s vámi děje, a už se neutápět v sebelítosti, přečtěte si tu knihu. Nebo o této metodě budu psát zase v dalším článku. Momentálně se pohybuji někde mezi chtěním být ve své ulitě, a zároveň nalezením své sebehodnoty, kterou jsem zatím nepoznala, až do této doby. A není to jen touto metodou, ale zkušenostmi za dobu života v manželství. O čemž momentálně nebudu psát více, ale příjde čas, kdy vám povím i o této zkušenosti, a proč jsem jí musela projít. Dost možná kvůli této sebehodnotě. Ještě nedávno jsem opět byla na hranici života a smrti, což vysvětlím jindy. Ale když jsem situaci odevzdala „vyšší moci“, najednou přišel vnitřní klid s vědomím, že se cesta ukáže. Jako vždy, když situaci, či sebe sama právě odevzdám místo neustáleho vnitřního souboje v mysli. Věřte tomu, že to, čím procházíte, je to pro vás to nejlepší. V utrpení je určitá výhoda, je to ta nejrychlejší cesta k pochopení, poznání.

Ať už vám je teď jakkoli, tak věřte, že vše jednou pomine a nastane zase jiné období. Jste silní lidé, na to pamatujte. Slabý člověk by tyto zkoušky a zkušenosti nezvládl. Ale my nějak vždy vtaneme jako fénix ze svého popela.:) Nebojte se prožívat vše, co k vám přijde. A když zapojíte onu „vnitřní rodinu“ a zkoumání svých částí, najednou zjistíte, že se vlastně není čeho se bát. Když si posvítíte na svůj stín, tak zmizí. A tím zmizí i strach ze sebe.

Snad to pro dnešek, jakožto nástřel nové cesty, stačilo. Zase budu psát pravdu o tom všem a o svých zkušenostech, které mohou pomoci i vám.

Vaše Mia