Psychické poruchy - proces pochopení

Jak už možná někteří víte, trpím bipolární afektivní poruchou, HPO, panickoúzkostnou poruchou, atd. Zhruba před třemi měsíci mi začala opravdu velmi těžká depresivní fáze, která byla tentokrát reaktivní.

Dlouho jsem nechtěla říct, proč vlastně ona deprese přišla. Stalo se něco, co mi z podvědomí vytáhlo veškerý pocit křivdy se všemi doprovodnými emocemi – zlost, pocity viny (neb jsem se to naučila v dětství, jak jinak), pocity naprosto zcestného ukřivdění. Stalo se toto:

Jeden den mi volal přítel, že mu volali od policie. Prý mu řekli, že psi jeho přítelkyně někoho napadli. Chtěli jméno a telefonní číslo. Jelikož kamarád (ne přítel), si vzpomněl opravdu bezhlavě právě na mě, dal jim mé číslo a jméno. Ještě ten den jsem ovšem na policii volala sama, co to má jako znamenat. Prý se vůbec nic nestalo, jen paní má malou modřinu, když na ní skočila jedna z mých fenek. Kdyby se to stalo, neřeknu ani popel, ovšem byla to chyba místní policie a posléze celého vyšetřování. Paní, na kterou měly holky skočit, mě nepoznala ani na fotce, kterou ji policie ukazovala, a v té chvíli neznala ani mé jméno. Vložila se do toho hlavně prý její dcera, která trvala na tom, že musí paní na policii a následně ji poslala fotku právě mých psů. Dala jí do hlavy, že jsem to byla já.

Vzhledem k tomu, že mě převálcovala deprese, tedy prvně obrovské paniky, úzkost a strach o mé psy, strach je i venčit, a následně deprese, kdy jsem byla ráda, že vstanu z postele, alespoň, když potřebuji na záchod. Proběhly dvě ústní jednání, bohužel jsem se nemohla účastnit sama, neboť, no, zkrátka vysvětlení před chvílí, dala jsem plnou moc mě zastoupit svému dobrému kamarádovi, u kterého jsem si byla jistá, že mě zastoupí lépe, než kdybych tam byla já sama. Napřed proběhl výslech paní a dvou svědků. Ani jeden se na ničem neshodli. Ani v tom, jak psi vypadali, a jak jsem vypadala já, ani na tom, co se vlastně stalo. Má fenka silně kulhá, má bohužel zdeformovanou přední packu po operaci. Toho si nikdo kupodivu nevšiml. Ani toho, že mám potetované obě ruce, a prý mám vlasy na ramena (mám je pod pasem). Stalo se to prý někdy v srpnu, určitě jsem nebyla v zimní bundě, tetování si též všimne každý. A hlavně, já to opravdu nebyla, neboť bych si pamatovala, že by na někoho skočily.

Nicméně i po tom, že jsem si svou pravdou jistá, cítila jsem, že budu obviněna, jako vždy ze všeho, aniž bych to byla spáchala. Vlastně jsem paní vděčná, nebýt toho, asi bych o tomto pocitu křivdy, co byl hodně hluboko zakořeněn a pohřben, nevšimla. Takto mě uvrhla do vězení, které nikdo nechce, strašlivé deprese. Katastrofické scénáře, jako že přijdu díky naprosté chybě o psy, atd. Natolik mě to srazilo, že by tomu asi jiný ani nevěřil, kdo nezná deprese a podvědomí z dětství.

Víte jak jsem psala o nálepce, kterou má člověk, jenž „má papíry na hlavu?“ Tady je to celkem zřejmé, úřad stále neposlal rozhodnutí, a pokud mě prohlásí i po naprosto žádném důkazu, tak teď už vím, co mám dělat – konečně se za sebe postavit. Vždy jsem vše raději odkývala, aby byl klid, teď z tohoto vzorce hodlám vystoupit. Musím, abych přerušila právě tento vzorec chování. Už mě přešla emoce pomstychtivosti. Ta se bohužel objevila též. Teď chci jednat tak, jak je to správné. Stát si za pravdou. Nejenže paní bude za své tvrdošíjné stání za lží, kterou ji „nakukala“ dcera, tedy že jsem to byla já, tak trochu pykat tím, že bude zažalována za křivé obvinění (ať už bude rozsudek jakýkoli). Třeba si tím též něco uvědomí. A úřad zkrátka podle toho, jak rozhodne. Jestli rozhodne nálepka „problémového člověka“, nebo spravedlnost.

Víte, od úřadu mi ještě než začal proces nabídnuto, že zaplatím 2000 pokutu, a k žádnému ústnímu jednání nedojde. To jsem chtěla přijmout, protože jsem věděla, že nezvládnu ústní jednání. Díky mému kamarádoví, jenž mi řekl, že pokud si nebudu stát za pravdou teď, tak už nikdy, jsem tuto nabídku odmítla, a tento až komediální proces začal. Mně však příliš vtipný nepřišel vzhledem k tomu, že jsem upadla do temnoty. Stále jsem se z této deprese úplně nedostala, ovšem už začíná být vidět paprsek světla.

Chci tímto článkem říci, že se nám může stát ledasco, abychom se postavili tváří v tvář našim velkým bolům, které máme hluboce ukryty. Pokud přijde deprese, nebraňte se jí, ale příjměte a zkuste si uvědomit, co v sobě vlastně nosíte, a že vám nabízí možnost, abyste zpřetrhali pavučinu starých vzorců chování, a konečně si uvědomili, kdo jste, že nejste špatní lidé, a abyste zůstali věrni hlavně sami sobě.

Jo, a mimochodem, i pan policista, který mě naznal vinou, a dal vyjádření na úřad, že jsem se mu prý vysmála do telefonu, a odmítla vypovídat – lež. Nálepka „problémového člověka“, protože už jednou jsem měla čelit lživému obvinění, když mě napadl jistý muž venku, a jelikož jsem měla tak velké trauma, skončila jsem na psychiatrii. A jelikož jsem se nemohla na ústní jednání dostavit, vymyslel si toho opravdu mnoho, a nakonec jsem byla já uznána za vinou. Tato nálepka, kterou už bohužel mám, protože jsem se ani neodvolala, nebyla jsem schopna, už se se mnou táhne, aniž by tito lidé, co mají pomáhat a chránit, mě bez rozmyslu vidí jakožto vinou osobu, aniž by měli jediný důkaz.

Tento článek mám rozepsaný už několik dní. Mezitím mi přišel rozsudek a hádejte co? Samozřejmě jsem vina, bez jediného důkazu. Díky tomu, že kdysi mě napadl chlap, vymyslel si svědky, a vzhledem k tomu, že mu bylo jasné, díky rozsáhlosti napadení, rozhodně budu muset do nemocnice, a tak zavolal policii ještě, když mě táhl za vlasy, že jsem ho napadla já! Chápete to? Samozřejmě jsem skončila v nemocnici s mnohými zraněními, a pak na psychiatrii, protože nebylo možné po tomto, abych mohla vyjít ven. Byla jsem naprosto psychicky v háji. Opravdu naprosto. Ústní jednání proběhlo na úřadě. Vzhledem k mé hospitalizaci jsem se nemohla dostavit. A kdo byl nakonec vinen? Já! Nedokážu to doteď pochopit, nicméně stalo se to. Když mi přišel dopis se závěrem, brečela jsem několik dní, co vše tam dokázal vymyslet, a že opravdu obvinili mě. Jistě, mám svaly jak hora, a zmlátila bych chlapa, to dá rozum, no ne? A právě díky této události, mě tentokrát znovu obvinili. Protože na co důkazy, když je to prý má recidiva delikventa?

Nicméně tentokrát už to nenechám jen tak, bude zažalován úřad, ženská, co mě křivě obvinila, i policista, který mě bez výslechu obvinil. Budu konečně za sebe bojovat, a vím jistojistě, že to tentokrát vyhraju, protože vím, že já to zkrátka nebyla. Držte prosím palce.

Možná vám toto přijde jako triviální věc, ale každý máme něco, co někomu přijde jako triviální, ale nám, jako konec světa. Zůstaňte věrni sami sobě!

Vaše Mia