Psychické poruchy - jaké jsou první příznaky? Co se v člověku děje, když zažívá peklo?

V tomto článku chci přiblížit, co prožívá člověk při různých psychických hrůzách. V depresi, úzkosti, emoční bouři,.. A také jaké byly mé prvotní příznaky, že nemám únavový syndrom, ale psychiatrické onemocnění.

Asi každý člověk v nějakém údobí života zažil nějaký typ psychické tísně. Záleží však, jestli se jednalo pouze o dočasný problém, nebo něco, co vám obrátí život vzhůru nohama, a ovlivní ho tak, že už nelze jít zpět do života, kde tyto problémy nebyly. Říkám tomu „minulý život“, tedy život před psychiatrickým onemocněním. Upřímně si už ani nevzpomínám, jaké to je, když je člověk ve stále stabilním světě. Sice občas nějaké to trápení, ale nic, co by člověk sám nezvládl. Tedy bez pomoci psychiatra.

Napřed popíšu své začátky, kdy mě poprvé navštívila deprese, po půl roce v pekle pak mánie. A v tomto údobí jsem trpěla každičký den i silnými úzkostmi a panikou. Pořád jsem si namlouvala, že je to dočasný problém, ale že jsem v pořádku a budu. Víc jsem se mýlit nemohla. Žila jsem plným životem. Měla jsem skvělou práci, přátelé, a nejraději jsem byla právě mezi lidmi. Samota mi vadila. Raději bych chodila do práce i o víkendu, než být sama. Nepřipouštěla jsem si, že by mohlo být něco, co bych nezvládla. Zkrátka jsem byla přesvědčená, že sama zvládnu vše a není nic, co by na tom něco změnilo. Bylo to i období, kdy jsem byla tzv. „sluníčkář“ (teď tyto lidi nemohu snést). Potlačovala jsem vše negativní, myslela jsem pozitivně s tím, že s pozitivní myslí mě budou i pozitivní věci doprovázet. Achjo, to byla hodně velká blbost. Potlačovat negaci je velmi nebezpečné, jak jsem se následně dozvěděla. Protože jednou zákonitě nezpracovaná negace provalí pomyslnou hráz. Najednou je nemožné myslet pozitivně.

Napřed mě začaly bolet klouby a usínala jsem za volantem – pracovala jsem jako obchodní zástupkyně, a jezdila jsem světa kraj. Byla jsem nesmírně unavená. Takovou únavu jsem do té doby neznala. Už i před tímto propuknutím se plíživě deprese přibližovala, nějak jsem cítila, že se se mnou není něco úplně v pořádku, ale to jsem právě potlačovala. Musela jsem jít na neschopenku, protože mi výrazně klesaly výsledky a únava byla nepřekonatelná. Bylo to před Vánoci. Myslela jsem, že si o svátcích odpočinu a bude to v pohodě. Opět omyl. Únava byla čím dál horší. V obličeji jsem zešedla, oči zapadlé. Myslela jsem, že umírám, jinak jsem si to nedokázala vysvětlit. Napřed se myslelo, že je to únavový syndrom. Jenže jsem prožívala obrovský boj v sobě. Nechtěla jsem si jakoukoli nemoc připustit, jenže tělo a mozek nešlo ignorovat. Napřed jsem si připadala hrozně i proto, že nemůžu pracovat, že jsem k ničemu, atd. Ale hlavně jsem opravdu myslela, že brzy zemřu.

Najednou jsem nemohla vstát z postele. Rok. Můj aktivní život byl fuč. Všechny koníčky, aktivity, přátelé,... byly pryč. Všichni mě opustili, protože se chtěli jen bavit, nebyli to skuteční přátelé (to je na této nemoci vlastně dobré – protřídí se, kdo je přítel a kdo ne). Byla jsem v úzkostech jen při představě někam jít, i do obchodu. Třásla jsem se, potila se, i když jsem měla zimnici, hyperventilace,... to jsou zase příznaky úzkosti, čili enormní strach. Nechtěla jsem, aby mě někdo v tomto stavu viděl a ani já rozhodně nemohla jít do společnosti. Najednou jsem byla v izolaci.

Zhruba po roce jsem teprve navštívila psychiatričku. Asi to nebyl jen únavový syndrom. Neboť jsem se opravdu každičký den třásla úzkostmi v této depresi. Bylo to strašné už proto, že jsem netušila, co se se mnou děje. K psychiatričce jsem se dovlekla prakticky v pyžamu, tak hrozně mi bylo. Když jsem ji vyprávěla své problémy, a proběhl už i třítýdenní pocit naprosté extáze, přítomnosti Boží lásky,... se najednou ukázalo, že šlo o mánii. Takže diagnóza jasná – Bipolární porucha. Zhroutil se mi svět. Opravdu jsem myslela, že jde o dočasný problém, který zase zmizí. A tato diagnóza mé prognózy vyvrátila. V podstatě nevyléčitelné onemocnění. Nechtěla jsem brát léky. Ale bylo mi tak strašně, že jsem jich do sebe rvala poměrně hodně – antidepresiva, antipsychotika, antiepileptika, benzodiozepaminy, stabilizátory nálady,... Bylo to jako ortel smrti, můj dosavadní život skončil. Ze začátku, a i dlouho po té, jsem se nesmírně styděla za toto onemocnění. Byla jsem „blázen“. Jen tak, najednou. Moje dětství sice vedlo k takovému onemocnění, ale měla jsem to za vyřešené. Tak ne. Tehdy mi velmi pomohl Lexaurin. Najednou bylo po neustálé úzkosti. Mohla jsem se poprvé volně nadechnout, mohla jsem dokonce i uklidit. Opravdu ohromná úleva. Ale „minulý život“ už nemohlo vrátit nic.

Záviděla jsem tolik lidem, co můžou žít. I když jsem se dívala na film, seriál, jen jsem jim záviděla. Byla jsem odepsaná. A hrozné bylo to, že jsem neměla vůbec nikoho, o koho bych se mohla opřít, neměla jsem skutečně nikoho. Byla jsem na to sama. Každý může zažít nějaké psychické týrání. Například vyhoření, občasné návaly úzkosti bez důvodu, atd. Když jsou tyto věci neřešené, člověk si koleduje o podobnou diagnózu. Takže pokud na sobě cítíte, že se něco děje, máte ony návaly úzkostí, obrovskou únavu, nechuť k životu – řešte to!

Po lécích jsem hodně přibrala, další velké trauma pro někoho, kdo je zvyklý na hezkou postavu. Ale což, stejně jsem byla odsouzená k samotě. Neuměla jsem si představit, že ještě budu s někým. A možnost někoho potkat, bylo jedině u psychiatričky v čekárně, jinam jsem nechodila, nebyla jsem schopná. Pokud máte někoho, kdo něco takového prožívá – neberte to na lehkou váhu, a rozhodně ten člověk nelže! Je to jako rakovina duše. Až po dlouhých letech jsem byla ochotna to přiznat ostatním. Své první video na YT jsem natočila po pokusu o sebevraždu, kde o všem mluvím. Došlo mi, že toto onemocnění může být smrtelné, a tak jsem chtěla trochu podržet ty, kteří nad podobným koncem uvažují.

Hrozné byly i slova psychiatričky, že sice už můj život nebude plnohodnotný, ale že se s léky pokusíme, aby byl alespoň trochu stabilní. Tehdy jsem zažádala o ID. Dali mi ho. A to byl tehdy velký „deklas“ – nejsem schopná práce. Deprese se staly nedílnou součástí mého života. Prošla jsem mnohými fázemi. Sebelítost, hněv, smíření.

Abych popsala, co se děje při depresi – člověk je prázdný, unavený – neustále, bez chuti k životu. I blbá sprcha je nadlidský výkon. Nejlepší je, když ji člověk může prospat. Když je člověk silně unavený a nemůže spát, je to hrozné. Muka, která opravdu mohou vést až k sebevraždě. Zažíváte mozkovou mlhu, tedy, že máte motoriku opilce, člověk neudrží myšlenku. Je to velmi nepříjemný stav, kdy máte pocit, že to ani nejste vy. To vše se mi děje do teď, ale už alespoň vím, o co se jedná. V depresi máte pocit, že to nikdy neskončí. Že bude pořád takto strašně. Nelze přemýšlet pozitivně, takže říct něco takového člověku v depresi – aby myslel pozitivně a šel ven, tak takový člověk může sebrat poslední síly, a dát vám přes hubu. To zkrátka není možné. Bez nohou taky neuběhnete maraton. Neustále se cítíte, jako byste kopali tunel, taková únava i po probuzení je. Deprese vám změní realitu, věci, co jste dělali dřív, už jsou tabu. Žádné koníčky, nic. Naprostá hrůza vás pohltí.

Úzkost, panika – to přijde třeba zčistajasna. Najednou máte třeba bolesti břicha, bušení srdce, studený pot, třes, mozek najednou funguje úplně jinak. Je vám strašlivě. Úzkost a panika je leckdy horší než deprese. Kor, když je neustálá. To jsem se třeba jen kolíbala sem a tam, to mě alespoň trošku uklidňovalo. Teď už obvykle poznám, že přichází, protože mozek jakoby spadl do nějaké jiné reality, udělá se zle. Pomáhá myslet na dech, ale když už je úzkost rozjetá, tak už mi pomůžou jen léky na uklidnění.

Mánie – to je stav diametrálně odlišný od deprese. To máte najednou až moc energie a nevíte, jak s ní naložit. Lidé prožívají mánii různě – hýření, půjčky, pocit nesmrtelnosti, uvěříte, že jste třeba královna zeměkoule. Moje první mánie byla naprosto nádherná. Klidná, cítila jsem prostě Boží přítomnost a bylo mi krásně. Každý to má jinak. Brzy se ale vybijí baterky a vy z výšky padnete přímo do deprese. Může být i rychlé cyklování, takže toto vše prožívat i během jediného dne.

Emoční bouře – to je velmi nepříjemné nejen pro vás, ale i okolí. Je to jako hurikán uvnitř nás. Cítíte emoce velmi silně a je jich hodně. A netušíte, kdo vlastně jste. Může docházet i k afektům, kdy si myslíte, že vaše emoce mají pravdu a někomu třeba ublížíte. Jakmile se emoční bouře vytrácí, najednou vám začne docházet, co jste udělali a přijde velká lítost, bolest,... Člověk je nevyzpytatelný i sám pro sebe a obvykle extrémista.

To je asi popis toho nejčastějšího. Ještě je tu ADHD, to je velmi vtipná porucha zejména pro pozorovatele. Ale pro člověka, jenž tím trpí je to velmi nepříjemné. Dělá nelogické věci, hodně věcí najednou a vlastně nic, opět třeba plán že uklidíte, nevíte odkud začít, tak toho děláte hodně najednou. Pak se vybijí baterky a úklid ani nedokončíte. Člověk je roztěkaný, a může si i ublížit (například před týdnem jsem s nožem bojovala s tvrdohlavým víčkem a samozřejmě se řízla do prstu tak, že jsem musela na šití).

Je toho mnoho a mnoho. A každý člověk to prožívá jinak. Jen buďte pozorní, když se objeví první náznaky psychické tísně. Nebuďte k tomu laxní, nic nepotlačujte, buďte k sobě upřímní a dělejte si takovou psychickou hygienu. Vždy se sami sebe ptejte, proč prožíváte právě takový pocit, atd. Je to na každém. Zde jsem popsala jen něco málo, ono by to bylo na celou knihu. I když je článek dlouhý, obsahuje jen střípky.

Přeji všem pevné psychické zdraví, protože jakmile tímto člověk onemocní, není cesty zpět.

Vaše Mia