Psychické peklo - fáze nepřekonatelné únavy

Trpím HPO, bipolární poruchou, a dalšími šílenostmi. Momentálně mám fázi „nepřekonatelné únavy“, a tak tuto fázi chci přiblížit těm, co nemají ponětí, co je únava, dokud tímto neprojdou.

Když se řekne „nepřekonatelná únava“, nelze si ji ani představit, dokud tím člověk sám neprojde. Touto fází mi před lety vypukla celá řada psychických útrap. Tehdy jsem si myslela, že jde o únavový syndrom. Jenže tato fáze trvala příliš dlouho, a dělala ze mě trosku, měla jsem za to, že umírám. Byla jsem o tom skálopevně přesvědčená, a tak jsem i přes onu únavu, napsala knihu pro tátu (aby tu po mně něco zbylo, že jo). Tuto fázi pak v jediném dni vystřídala fáze panik a úzkostí, která byla daleko horší, než ona únava. To mě přivedlo k tomu, že opravdu potřebuji psychiatra, že nejde o únavový syndrom.

Pro zběhlého pacienta, kterému se střídají všeliké fáze psychických muk, už se to stane jeho „životní cestou“, ví, že je to jen zase další fáze. Pro toho, kdo to zažívá poprvé, je to konec světa. Nebo alespoň konec toho, kým byl než toto zažil. Já se změnila snad ve všem. Dříve jsem musela být neustále mezi lidmi, neustále něco dělat. Teď se mezi lidi rozhodně neženu, naopak z nich mám strach.

„Nepřekonatelnou únavu“, mám teď zhruba 14 dní (čas zde plyne trochu jinak) a je stále horší. Nejen únava samotná, ale i další průvodné jevy. Nejsem schopna čehokoli, vše vyžaduje obrovské úsilí. I když spím mnoho hodin, stejně se probudím ještě unavenější. Mám dvě fenky, se kterými samozřejmě musím chodit ven. Jen vstanu, okamžitě se přidá nehorázné motání hlavy, vlastně se motám celá. Velké bolesti svalů, a těla celkově. Když už vyjdu ven, zkrátka se opravdu motám, nejde to překonat, takže si vnější pozorovatel v pohodě může myslet, že jsem na šrot (jsem abstinent). A jelikož ty moje dvě holky nejsou žádná ořezávátka, a když zatáhnou, je to jako chtít zabrdit rozjetý kamion. A v tomto stavu nemám absolutně sílu, veškerou sílu mě stojí už jen to vstávání z postele. Takže zákonitě letím za nimi. K tomu přičtěte „mozkovou mlhu“, při níž jsem mimo celkově, všechno se zdá jako za závojem, všechno je vzdálené, paměť nefunguje,... Jakoby se mozek zkrátka zastavil. Můžou za to hormony, respektive fakt, že v mozku ty správné hormony nejsou. Tuto fázi ale považuji za ještě snesitelnou – teď, po letech v rozličných jiných fází, které mají to výsostné právo prožít jen ti nejsilnější. Když přijdou úzkosti, je to mnohem horší. Těch možností, kam vás dostane psychické onemocnění je mnoho. Tato fáze má pár výhod – je vám to tak trochu jedno, protože na emoce jste příliš unavení. Je vyloženě nutné nechat všeho, co jste před tím brali jako nutnost, a někdy jste tim dostávali do pocitu nátlaku – sami na sebe. V této fázi nelze neodpočívat, protože byste brzo padli naprostým přečerpáním. Je to doba, kdy na sebe netlačíte (tím by vše bylo ještě mnohem horší), a jen čekáte, kdy tato fáze sama odejde.

Každopádně stále věřím, že je něco zjevného, co mi jen má dojít (díky starým vzorcům chování a myšlení toho ale nejsem schopna). Proč někomu psychické trable vypuknou a někomu ne? Jakoby v určitou chvíli, kdy jdeme dlouhodobě sami proti sobě, si naše celé bytí řekne „a dost! Teď musíš najít svou skutečnou podstatu, a k tomu potřebuješ zjistit, jak hluboké je psychické peklo“. Když se ztotožním s tím, že jsem „nemocná“, není od toho úniku, člověk si tím sám dá rozsudek. Ztotožněná s tím jsem byla dlouho, a je třeba to změnit, postavit se čelem ke svým démonům, být ochotná připustit, že když mi to „cosi“ docvakne, může přijít svoboda. Možná pro někoho zním jako opravdový blázen, ale jak ráda říkám – můžu si to dovolit, papíry na hlavu už mám. :)

Všem, kdo psychicky trpí, a jste v jakkékoli fázi, přeji, abyste byli brzy svobodní. Neboť, jak už jsem psala, toto přepadne jen citlivé, vnimavé a emotivní lidi. Proto věřím, že ta cesta z toho „bludného kruhu“ je možná.

Vaše Mia