Psychické děsy - závislost a odvykání, příležitost k poznání

Tento článek věnuji těm, co psychicky trpí, jsou závislí na jakékoli látce. Jako vždy budu psát o vlastní zkušenosti s něčím, co by mě nikdy nenapadlo - se závislostí a odvykání.

Je tomu zhruba třičtvrtě roku, co jsem poprvé zakusila kratom. Již mnoho let mě trýzní bipolární porucha, HPO, obrovské úzkosti a nezměrný žal. V jednom článku jsem popisovala, jak vypadala má první „mánie“, a co jsem zažila tehdy, se mi znovu vneslo do života během odvykání od kratomu.

Ze začátku pro mě kratom znamel konečně lék! Najednou byla pryč všudypřítomná úzkost, i deprese, mohla jsem být mezi lidmi, byla vyloženě „ukecaná“, atd. Kdo by se chtěl takového pocitu zbavit po tak dlouhém utrpení, že? Napřed jsem ho brala jen ve fitku. Je to psychoaktivní rostlina, na které se vytvoří závislost raz dva. Asi jako každý, měla jsem dojem, že to mám plně pod kontrolou. Jenže jsem začala zvyšovat dávky a brala ho hned několikrát denně. Najednou jsem začala i hubnout tak, až to byl život ohrožující stav.

Existuje několik druhů této látky, a každý má trochu jiné účinky. Já brala zejména ty tlumící (skoro jako morfium), to, že je to opravdu tvrdá droga mi začínalo docházet, ale nechtěla si to přiznat, dokud mi víc dával než bral. „Dojezdy“ byly strašné, a tak jsem si ho musela vzít zase. Došlo to tak daleko, že kratom byl to jediné, co jsem do sebe přijímala. Nejedla jsem, příliš nepila, pouze onen kratom. Až když už i vstaní z postele bylo opravdu náročné, snížila jsem dávku na nutné minimum, bála jsem se „absťáku“, který jsem si myslela, že sama ani nezvládnu. A vida, zvládla. Tato látka je nebezpečná už jen tím, že jde po stejných receptorech, jako třeba i heroin (prý). Ten útlum psychického pekla byl prvních pár měsíců opravdu úžasný. Ale rozhodně jsem nebyla sama sebou.

Před čtrnácti dny jsem se po něm pozvracela, a řekla si, že to stačilo, a nadobro s ním končím. První asi tři-čtyři dny byly abstinenční přížnaky zejména fyzické (zvracení, průjmy, horečky, bolesti celého člověka,..), pak začalo psychické peklo. To, co kratom potlačil, se najednou ukázalo v jednom momentu. Tak obrovské úzkosti, vnitřní bolest, že to nelze popsat. Jenže! Když je ona vnitřní bolest nesnesitelná, a už nemá kam růst, jako by přišel nějaký prostor, který mi dával alespoň chvilkový pocit „odpoutanosti“ od této bolesti, stala jsem se pozorovatelem. Tentokrát jsem se nesnažila, aby bolest odešla, ale nechala jsem ji, jak je, a dívala se na ni. Najednou tam nebylo ztotožnění se s bolestí, ani myslí, byl tam ten prostor, díky němuž se sice bolest odehrávala, ale byla jako had. Normálně, když se jí necháme pohltit, je to velmi jedovatý had, takto to byl had, co neměl zuby. Sám o sobě mi nemohl ublížit. Vždycky to bylo třeba jen na pár chvil, přinejlepším i hodin, než jsem opět zklouzla ke ztotožnění se s osobou, co trpí. Pro některé toto zní ještě šíleně, ale pro ty, kteří jsou si vědomi „vnitřního pozorovatele“ – Vědomí, ti jsou velmi blízko k tomu, aby se osvobodili od neustálých ataků mysli a psychiky.

Při pozorování té nezměrné bolesti jsem se ji ptala, proč přišlo, kdo je? A přede mnou se otevírala dávná minulost, zejména dětství. Už jako malá jsem byla velmi citlivá a závislá prvně na své matce. Když jsem byla někde na táboře, či u prarodičů na prázdninách, prožívala jsem to vše v obrovské úzkosti – nikdy jsem nebyla ráda, že jsem pryč, jako jiné děti. Jenže z mé matky se postupně stala alkoholička, a z dříve tak milované osoby se stal „démon“, který neměl s mou mámou nic společného. Pak se má připoutanost přesunula na tátu a věřila, že mě „zachrání z osidel onoho „démona“, že mě ochrání. Jenže otec jezdil do zahraničí za prací, takže byl doma jen pár měsíců v roce. I když věděl, co se doma děje, stejně mě tam nechával s alkolickou matkou. Vždy, když odjel, opět nastala doba úzkostí, a fakt, že máma byla mírně řečeno „nepříjemná“, pro ránu, nadávky, atd, nechodila moc daleko, a doma se střídali chlapi, jak ponožky. Cítila jsem takovou bezmoc, že jsem se snažila svou pozornost upoutávat k budoucnosti. Táta mi slíbil, že se rozvede, a budeme spolu. Víc jsem se mýlit nemohla. Ano, rozvedl se, ale dal mě ke svým rodičům (mým prarodičům) na Moravu, kde jsem to opravdu nesnášela, a vesele jezdil do zahraničí dál.

A právě toto vše nezpracované, ty staré pocity bezmoci, úzkostí, osamělosti, nechtěnosti,... se se mnou nesou dál. Právě toto způsobilo plné propuknutí nemoci v dospělosti, aniž bych tušila proč vlastně. Žádný momentální reaktivní impuls k tomu nebyl, ale žila jsem jako to malé bezmocné dítě v dospělém těle. A takto to má většina těch, co psychicky trpí. Neseme si staré bolesti z minulosti, a tím, že jsme se je naučili potlačovat, pro naše přežití, se staly destruktivními.

Máme však něco, co každý – možnost se PROBUDIT. Uvědomit si, že ta bolest sice je, ale zkoušet ji alespoň pár minut denně jen pozorovat, aniž by nás to strhlo do jednoho velkého chuchvalce bolesti. Tím, že mezi námi a bolestí uvidíme prostor, je snad to jediné, k plnému prožívání života, jaký je. Nesnažit se nic měnit, s něčím neustále bojovat, hrát hru mysli, která samozřejmě neustále atakuje, nedá pokoj. Máme bolest z minulosti, a obrovský strach z budoucnosti. Zkuste se na chvíli soustředit jen na dech (to na chvíli odpojí mysl), a jen pozorovat. Když se toto stane vaším Bytím, sami poznáte, že není čeho se bát. Život se o život stará. Nikdy nevíme, co nám chystá budoucnost, a minulost žije jen ve značně přetvořených vzpomínkách a naši bolesti. Když se snažíme naše problémy řešit myslí, tedy neustále zase něco přidávat, nedivme se, že je to začarovaný kruh, přidáváme náboje. Zůstaňme chvíli tišší, to je víc, než roky terapie. To je však má zkušenost, každý, ať ke svému životu přistupuje tak, jak uzná za vhodné.:)

Věřím, že pokud jste právě v nějaké fázi vnitřní bolesti, a zkusíte to na chvíli jen pozorovat, velmi se vám uleví. To by pro dnešek stačilo, a pokud jste dočetli až sem, nejspíš je načase se bolesti opravdu zbavit..:)

Vaše Mia