psychiatrická diagnóza- ortel nebo příležitost?

Každý, kdo má psychické problémy se neustále potýká s různými fázemi těchto poruch. A jak se na to i po těch letech strávených v mukách dívám já?

Mnohokrát jsem za svůj život měla myšlenky na smrt, asi více, než je zdrávo.:) Jednou jsem se o sebevraždu už pokusila, a to celkem nehezkým způsobem. Inu, „nevyšlo to“, což dokazuje i fakt, že píši články. Poprvé, když mi diagnostikovali bipolární afektivní poruchu, brala jsem to jako onen ortel. Byl to pro mě konec světa. Abyste chápali, dříve jsem si ani nepřipouštěla, že by se zrovna mně mohlo něco takového stát. Vždyť jsem silná, a všechno zvládnu, no ne? No ne! A ano, brala jsem to jako jakýsi ortel, se kterým budu muset žít, neboť mi psychiatrička řekla, že je to nemoc, která se nedá vyléčit, lze ji pouze nějak přežít pomocí psychofarmak. Těm jsem se dlouho vyhýbala, ale psychické mučení bylo tak naléhavé, až jsem denně polykala mnoho léků. A ne, nebylo mi nijak lépe.

Doba temna, jak tomu říkám, vystřídala dobu, kdy jsem si myslela, že pro mě není nic nemožné, nezvládnutelné. Náhle jsem byla stínem té osoby, kterou jsem byla kdysi. Ortel „Bipolární porucha“ mi neustále běhal hlavou. Takže s tou mrchou budu muset žít? To jako vážně? Ne, to raději zemřu. Pro někoho, kdo je na začátku psychiatrických potíží, je velmi obtížné vlastně úplně vše. A smířit se s tím, že deprese, úzkosti, atd., se stanou součástí života, je zkrátka nevýslovně otřesné. Ovšem je třeba velké a neustálé sebereflexe, aby člověk začal chápat, proč ony potíže přišly. Obvykle k tomu vede skoro celý život. Neustálé potlačování nepříjemných pocitů, a hlavně sebe sama. Většinu času se snažíme být kýmkoli, jen ne sami sebou, máme pocit, že tak nejsme v dnešní společnosti přijatelní.

Je to klam, který nám neustále podsouvá naše mysl. Naše staré vzorce chování, které jsme nasbírali už od dětství: „nesmíš zlobit, takto tě pošleme do polepšovny, musíš být taková a maková, a pak tě budeme mít rádi,....“ Doplňte si co chcete, podle vašich zkušeností. Začíná to rodiči, školou,.. V pubertě se mnoho z nás snažilo rebelovat proti těmto vzorcům, a snažili jsme najít svou cestu. Mnoho citlivých lidí může spadnout do drog, aby unikli realitě, nebo nakonec onemocní psychicky. Začnou se objevovat nevysvětlitelné úzkosti, deprese, syndromy vyhoření. Je to pandemie dnešního světa. Tolik lidí trpí, ale jen málokdo to přizná.

Ortel jsou tyto potíže do doby, kdy se s diagnozou ztotožňujeme, kdy tyto příšerné stavy převezmou otěže nad naším životem. Ovšem je zde i velká příležitost. Nebýt těchto hrůz, nikdy bychom se nemohli podívat tak hluboko do své duše. Nic by nás nepohánělo v tom, abychom prozkoumali sami sebe, a vrátit se k naší přirozenosti. Dříve jsem těmto stavům říkala „mučitel“, teď je to pro mě spíše „učitel“. Dostali jsme příležitost poznat sami sebe, i když velmi krutou příležitost. Co více by nás přimělo jít zase ke své přirozenosti? Balast, který nosíme už tak dlouho, je někdy nutné přijmout, ne s ním bojovat. Ten boj vlastně bolí nejvíce. Jakmile ho přijmeme, ztrácí nad námi tu moc, nemůže nás už déle manipulovat. Dokud budeme brát naše diagnozy jako ortel, taky tomu tak bude (vlastní zkušenost), je to ale vlastně nejkratší cesta k tomu, abychom opravdu byli sami sebou, nenechat se vláčet svými stavy, i když je to přetěžké. Zůstat vnitřními pozorovateli toho utrpení v nás, není jednoduché, ale asi jediná cesta, jak zase být dětmi, které jsou naprosto v souladu s tím, kým jsou, bez zbytečného strachu a bolestí. Jakobychom měli najednou prázdný list, na který začneme psát svůj nový život.

Je to však na každém z nás, na fázi, v jaké momentálně jsme. K tomuto člověk musí dojít sám, a pokud jste ve fázi, kdy vám toto přijde absurdní, naprosto to chápu, sama jsem v tom byla mnoho let. Ale je zjevně čas změnit tok osudu, přesáhnout ho, a zkrátka jen být. Jistě, mysl nám neustále bude říkat, jaký je toto nesmysl, taková už mysl je. Neustále nás atakuje, nedejte se, a zkusme být co nejvíce „přítomní“ v okamžiku. Pro ty, kteří velmi trpí, soucítím s vámi, také jsem stále v onom kolotoči, kdy utrpení chce vítězit. Ale po posledních prožitcích už vím, že ta cesta k opravdovému zdraví přece jenom je. Teď se zdá velmi těžká, ale jakmile na tu cestu vkročíme, stane se vše mnohem jednodušší. Kéž vám tyto řádky dají naději, protože tato fáze čeká i na vás. A vězte, že ať už je vám jakkoli a potýkáte se s čímkoli, nikdy v tom nejste sami.

Vaše Mia