Bipolární porucha - aneb, kdy jsem to vlastně já?

Člověk s touto poruchou, nebo jinou, u které se cykluje doba deprese s určitou hypomanií, už vlastně neví, kdy je to vlastně on, a kdy nemoc. Jste moc utlumení,nic se vám nechce? Máte depresi. Máte najednou moc energie? Máte mánii

Tento článek chci věnovat zejména těm, kteří už dlouho bojují s nějakou psychickkou hrůzou, a už ani sami nepoznají, kdy jsou to čistě oni, a nemluví za ně nemoc. Je to totiž nesmírně skličující, a máte dojem, že ani ve stabilním stavu to nejste vy. Možná tak koktejl prášku antidepresiv, antipsychotik, stabilizátorů nálady,..

Dříve jsem přesvě věděla, kdo jsem, nebo jsem alespoň věděla, že jsem krapet zbrklá, někdy duchovní, někdy prdlá, jindy skleslá,... Normální směs normálních emocí a pocitů. Ovšem když mi byla diagnostikována bipolární afektivní porucha (a další se nabalovaly časem – zejména platí, kolik psychatrů vystřídáte, tolik poruch máte) podlaha podemnou se stala tekoucím pískem. Já? To není možný. Vždyť jsem si vždy říkala, že neexistuje nic, co bych nezvládla. No, a tak si život řekl, že si mě tedy vyzkouší a nadělil mi psychické peklíčko.

Je mnoho a mnoho příšeností, co toto s sebou nese, ale tentokrát chci psát o tom, jaké to je, když nevíte, zda máte energii jen tak od sebe, nebo máte rozjetou mánii. U té slabší (hypomanie) se to skutečně nedá téměř poznat. Protrpěla jsem si opět pár měsíců deprese. Nulová energie, nulový zájem o svět. Jen spát a nejradší nemuset chodit ani na záchod, natož pak jiné úkony. Mno, a den před Vánoci jsem si pořídila štěně a cítila se konečně líp. Blbla jsem s ní (je to fenka), hrála si, pořád uklízela,.. Jak po ní, tak prostě i normálně. Mám ráda doma pořádek. Před pár dny u mě byly holky (sociální pracovnice z PDZ – Péče o Duševní Zdraví), a měla jsem si všimnout, že na mě koukají krapet podivně. Hned na to mi volala má psychiatrička – též z PDZ – že jí holky řekly, že to vypadá na hypománii a napsala mi léky na úpravu nálady. Vůbec bych si nevšimla, že je se mnou něco špatně. Jen mi bylo prostě díky štěněti líp, no ne? Miluju psy, a štěně by mě vytáhlo asi i z hrobu. Nicméně jsem se pak začala víc pozorovat, a ano, mluvila jsem zrychleně, celkově zrychlená, zbrklá, pocit, že jsem pod tlakem, i když nebyl důvod. Je to vlastně taky dost nepříjemný stav. Pořádná mánie je, když už o sobě člověk v podstatě neví, a myslí si, že je ředitel zeměkoule, např.. Takže do večera se tento stav prohluboval. A já si říkala: „tak sakra, kdy jsem to doopravdy já? Deprese je tfuj stav, úzkosti vyloženě odporný stav a hypomanie taky nic moc, ale asi nejlepší, a člověk nechce, aby to skončilo nějakými léky a být jak zelenina.“.

A takto jsem se sama sebe ptala, kdy to tedy jsem já? Jsem vlastně doopravdy jaká? Jaké mám charakterové rysy? Každopádně teď velký chaos uvnitř, kdy vskutku nevím, a to mě dostává do dost nepříjmných stávů jakési sklíčenosti, úzkosti, atd.. Nic z toho není příjemné vyloženě. A kdyby bylo, asi by to bylo označeno za velkou mánii a já byla tryskem převezena k hospitalizaci.

Nicméně jsem se rozhodovala, jestli si mám pořídit ještě sestru mé štěněcí holčičky. A už jsem nevěděla, zda mě nabádá hypomanie, nebo je to srdeční záležitost. Zkrátka nevím, ale sestřičku jsem si vzala a je to teda tornádo doma. :) Ale líbí se mi to. Moje stará fena bude v týdnu utracena, protože je na tom dost zle, a tak toto snad zmírní zármutek a celkově. No a co když se mi vybijí baterky a nebudu se o ně moct pořádně postarat? To mi ty malé ani nedovolí. I proto je miluju. Jenže KDY JSEM TO JÁ???? Jaká jsem? Musím brát tolik léků, které se vlastně vzájemně tlučou, ale brát je takto musím, abych byla co nejstabilnější? Je teď jakýkoli nápad manický? Nebo depresivní? Nebo jaký teda vlastně? Myslí za mě už jen nemoc, nebo do toho mám taky co mluvit? A kdo jsem já a kdo nemoc?

A na tyto otázky stále neznám odpověď a stále mě to děsí. Manžel si všiml změny k lepšímu, že jsem najednou jiná, ale myslel si, že jsem to prostě já bez deprese, ale neee, ona je to hypománie.

Toto píšu vlastně i proto, že vím, že v tom nejsem sama. Že mnoho lidí si podává stejnou otázku a je jim z toho všeho zle. A chci jim tímto říct, že nejsou sami. Tato otázka je úplně normální. Tedy pro nás – nemocné, že.

Psycholožka pracuje s mými „částmi“. Například vnitřní sabotérka, atd.. Na to jsem myslím věnovala minulý článek. No a jak se vlastně dostat do sebe a zjistit, jaká část je u vlády. Teď je to velký chaos, láska k mým psům, i manželovi, atd, atd, atd.. Bojím se už vlastně každé mé reakce a nápadu, protože u mě to není bráno za normální, ale vše musí být monitorováno, a víte jak moc to se.e? Ví jen ten, kdo to zažil a zažívá. Je to nepříjemné pro všechny, nejen pro trpícího. Ale i okolí. No a když příjde afekt a řeknete něco, co tak úplně nemyslíte, ale v tu chvíli si myslíte, že jste naprosto v právu a pak si uvědomíte, že je to vlastně afekt? Jojo, že já si říkala, že vše zvládnu.

Vlastně jsem nad sebou ztratila kontrolu a nikdy nevím, kdy jednám za sebe, a kdy jedná nemoc.

Těchto pár odstavců dávám všem trpícím i těm, co s trpícími jsou, aby trošku pochopili, že se toto nedá pochopit, a že nemáte mít za zlé, co nemocný udělá. Většinou to není on.

Snad toto někomu pomůže!

S láskou, Vaše Mia