"Tak todle je hustý". Přečtěte si reportáž zoufalého novináře

Smál jsem nahlas: můj smích, už dost tak bizarní, musel působit na kolegy sedící přede mnou ještě daleko bizarněji, neboť netušili, proč ten chechot. Hrál jsem právě roli vyučujícího při kurzu pro novináře MF DNES a iDNES.cz. V jeho rámci se píší různé texty naslepo (nejdou do novin, ani na online), na nich se probírají různé chyby a postupy. Jeden odevzdaný text mě ale téměř zničil: už dlouho jsem se nad žádným článkem tak nepobavil. "Tak todle je hustý," zněla moje první poznámka v textu.

On "hustý" byl vlastně i úkol.

Poslal jsem kolegy novináře, z různých regionů a z online, do ulic v okolí pražské redakce MF DNES a iDNES.cz na Smíchově. Do tří hodin mi měli přinést krátkou reportáž, story - a samozřejmě si nesměli vymýšlet.

Text kolegy Aleše Dostála ze sportovní redakce iDNES.cz jsem četl jako jeden z posledních.

(...)

Jakýkoli další komentář by byl zbytečný, přečtete si tu krátkou reportáž sami. Je to, řekl bych, text zoufalého novináře, který se snaží splnit úkol. 

Jak jsem psal smíchovskou reportáž

Praží slunce, trochu se potím a v kapse svírám propisku a kus papírů. Kolem mě jezdí tramvaje a chodí davy lidí.  Stojím uprostřed velkoměsta se zrádným úkolem. Napsat reportáž ze smíchovských ulic.

Rozhlížím se a spatřím muže, který do spěchajícího davu nezapadá. Stojí nehybně na samém konci tramvajového ostrůvku. Je vysoký, postarší, má už míň vlasů, ale vypadá ve formě. Na sobě bílé kraťasy a bílou košili. Se zájmem, precizně a pomalu nastavuje objektiv fotoaparátu na protější budovu.

Fotograf, napadá mě. To bude slušná reportáž. Přes svojí přirozenou nesmělost se přikradu a říkám: Dobrý den, můžu se Vás na něco zeptat?

"I don´t speak Czech, I´m sorry", odpovídá.  Sakra.  Turista.

Vydávám se do míst, kde často postává prodejce Nového prostoru. To také není špatný námět, utěšuji se. Na jeho místě je však prázdno.

Pečlivě prohledám okolní pasáž ale mám smůlu.

Na chvíli přestanu dávat pozor a vbíhám do pasti. "Dobrý den", říká mladá slečna v pruhovaném tričku s umělým úsměvem.

Dobrý den odpovídám já a tuším co bude následovat. "Osmnáct Vám bylo?",  pokračuje bezelstně. "To je možná i vidět", říkám já, nijak nezdvořile, ale trochu se zastydím.

"A mobil máte" ? ptá se dál strojově. Ano, říkám. "Firemní nebo soukromý"? Tuším záchranu a zalžu - firemní. Vyhrál jsem. Na firemní paušály se její nabídka nevztahuje.

Posadím se před Albertem na chodník a chvíli pozoruji pouliční ruch. Vedle mě sedí blondýna ve slunečních brýlích, o něco starší než já. V ruce knihu Spolčení hlupců, kterou jsem četl. Tohle bych normálně neudělal. Snad jen kdyby to bylo opravdu neodolatelné.

Představím se a ptám se jak se jí líbí knížka. Jmenuje se Andrea."Trochu se stím peru, čtu to na doporučení známých".

Ptám se proč se s tím pere.

Podle některých jejích kamarádů je to nejlepší kniha, co četli. Ona ten dojem nemá, ale nasměje se u toho dost. Přiznávám jí, že jsem tak trochu v kůži Ignáce (kuriózní hlavní postava knihy) a běžím dál.

Přemýšlím, zda zkusit ty dva bezdomovce, co na mě zvědavě hledí, ale neudělám to.

Projdu kolem pivního baru Fantomas a zkusmo zapadnu do jedné herny. Všude kolem jsou obrazovky s tenisem a výherní automaty.

Sednu si k ruletě a předstírám zájem o hru. Padla červená devítka. Chlapík středního věku , oblečený do starých modrých kraťasů a modrobílé košile bouchne do displeje a nahlas pronese:  Nechytám vůbec nic vole. Další kolo. Červená čtrnáctka. "Vole, ty vole, ty vole, nedaří se " láteří muž. Konec sázek, hlásí automat.

Konec hry - pomyslím si já, s úlevou vyběhnu ven a mířím odevzdat svůj úkol.

Pro informaci, okamžitě po přečtení textu jsem si zapsal toto:

Tak todle je hustý… :-))))

Ale uznávám, že to vlastně používá všechny prvky, o kterých jsme hovořili.

A pozor, dobrý příklad – ta první osoba tady není samoúčelná.

Je to trochu literatura, ale správná.

V každém případě: Aleši díky.

Michal Musil, zástupce šéfredaktora MF DNES