Václav Klaus se vždy velmi zlobí, když někdo vytrhne jeho slova z kontextu, dá jim jiný význam a pak s nimi polemizuje. Takové jednání označuje někdy za faul, jindy za zlomyslnost, občas dokonce za zločin.
Ve své odpovědi na dopis šéfredaktorů vyzývajících k nepodepsání zákona, který zavádí tresty odnětí svobody pro novináře za zveřejnění informací z odposlechů, se však takového nefér jednání dopouští sám prezident. To když vysvětluje, proč zmíněný zákon nebude vetovat.
Dopis prezidentovi (šéfredaktoři píší Klausovi - čtěte v pdf zde) poukazuje zejména na významné omezení svobody slova, které novela zákona zavádí - takové, které nemá v jiných zemích obdoby. Právě proto se mezi signatáři dopisu objevili zástupci prakticky všech významných médií v České republice, jakkoli jindy spolu tato média ostře polemizují a mají rozdílné názory téměř na všechno.
Prezident (jeho odpověď novinářům čtěte v pdf zde) si však toto spojení přeložil jako „vysoce důležitý zájem profesní a podnikatelské skupiny" a dále myšlenku rozvádí až k vysoké čtenosti a sledovanosti: právě proto prý novináři odposlechy otiskují, aby si noviny koupilo více čtenářů, webové zpravodajství četlo více čtenářů a tak dále.
Bohužel se v tomto směru dopouští omylu. Tím vysoce důležitým zájmem je skutečně svoboda slova a možnost upozorňovat na nekalé praktiky politiků, které policie řádně nevyšetří a u žádného soudu tedy neskončí. Čtenost ani sledovanost právě takové kauzy nijak zásadně neovlivňují - to je holý fakt: když například MF DNES otiskne nějaký odposlech, prodej listu se zvýší jen málo, či vůbec ne.
Skutečně velký faul je však tam, kde proti sobě Václav Klaus ve své argumentaci staví „mocnou profesní skupinu" (novináře) proti „individuálnímu občanovi".
Kdyby čtenář prezidentova dopisu neznal české reálie, mohl by snadno nabýt dojmu, že se média vyžívají v publikování soukromých hovorů obyčejných lidí. Ano, to by bylo skutečně trestuhodné a já bych byl mezi těmi, kdo by se brali za přísný postih.
Jenže tak to není. V naposledy publikovaných odposleších, po kterých byl zákon navržen a přijat, figurovali následující „slabí": Ivan Langer - politik, Vlastimil Tlustý - politik, František Mrázek - podnikatel, Miroslav Šlouf - politik a lobbista, Martin Hejl - státní úředník, Luděk Sekyra - podnikatel, Milan Velek - manažer a lobbista... A nebavili se o počasí ani ženách, ale o miliardových obchodech.
Označit tuto skupinu za ty slabé, kteří potřebují podporu, je, jak by řekl prezident, úplně falešné.
Robert Čásenský, šéfredaktor MF DNES
Přehled článků o zákonu zakazujícím zveřejňování odposlechů uvidíte ZDE
