Slovenské noviny měly ve čtvrtek bílé titulní stránky. Na protest proti tamnímu návrhu tiskového zákona. Myslím, že se vydavatelé novin na Slovensku docela vtipně strefili, protože zmiňovaný návrh má skutečně mnohá bílá místa. Nebo přesněji: je dost mizerný.
Titulní strany slovenských deníku protestujících proti vládnímu návrhu tiskového zákona.CTK
Základní spor, který se na Slovensku vede, je o takzvaném právu na odpověď.
To je formulováno tak nešťastně, že může slovenské deníky a časopisy zcela zaplnit vyjádřeními všech lidí, o kterých kdy napsaly, nehledě na to, zda psaly pravdu nebo ne. V tomto směru je třeba kolegy novináře na Slovensku jasně podpořit - nesmyslům se má důsledně bránit hned v zárodku.
Ono je to vůbec s právem na odpověď takové podivné. Podobný institut, i když ne tak hloupě formulovaný jako na Slovensku, existuje i u nás, a to už nějakých osm let. Za tu dobu se stihlo dobře ukázat, jak je nepotřebný.
Ve slušných novinách je totiž zcela běžné, že se lidé, kteří byli (zpravidla omylem a neúmyslně) zveřejněnými informacemi skutečně nějak poškozeni, dočkají otištění své reakce či omluvy ze strany novin. I bez zákona.
Na periodika neslušná či na sporné případy, kdy noviny a popisovaný člověk či firma nenajdou společný názor, pohodlně stačí občanský zákoník. Přes ten se lze domoci omluvy a případně i nějaké finanční náhrady. A soudy u nás postupně nalézají docela dobrý cit pro to, jak takové pře rozhodovat.
Pokud bych směl slovenským poslancům nějak radit, celé takzvané právo na odpověď bych zrušil. A přidal bych k tomu i všechny ostatní části „tlačového zákona". I ten je totiž jak na Slovensku, tak v Česku, veskrze nepotřebný. V celém českém tiskovém zákonu mají totiž nějaký smysl jen tři části: povinné posílání výtisků do archivů knihoven, uvádění základních údajů o novinách v tiráži a právo na ochranu zdroje informací. A ty by se všechny pohodlně daly napsat i do jiných zákonů.
Chápu, že pro řadu politiků musí být lákavá představa, že se jim nějak podaří regulovat obsah médií. V době existence zpravodajských internetových serverů, blogů, YouTube a desítek dalších komunikačních kanálů je však taková představa nejen zprincipu nemravná, ale také velice naivní.
Snaha ovlivňovat obsah novin a časopisů prostřednictvím zákonů pak končí často naprostými nesmysly, ať vypadají na první pohled jakkoli vznešeně. Jeden příklad za všechny: povinná ochrana zdroje informací, jak ji právě navrhují na Slovensku, je hloupá a ještě navíc nebezpečná. Představte si, že médiím někdo úmyslně podstrčí falešné dokumenty a pak bude trvat na anonymitě...
Proto jsem přesvědčen, že namísto vymýšlení zákazů „publikování informácií, ktoré zĺahčujú či ospravedlňujú užívanie omamných alebo psychotropných látok" by si politici - slovenští, čeští i všichni ostatní - měli spíše zakázat „vytváranie aužívanie omamných alebo psychotropných zákonov". Ať se jmenují tlačový, nebo tiskový.
Robert Čásenský, šéfredaktor MF DNES
