Když jsem se díval na fotografii Čechů roku 2007, která je na titulní straně novin poslední prosincové soboty, měl jsem radost z toho, jak zajímavá a pestrá je to sestava. A začal jsem přemýšlet o tom, kdo jsou vlastně moji osobní Češi tohoto roku. Lidé, kteří mě překvapili, zarazili, potěšili, zkrátka zaujali. K takovému přemýšlení se hodí prolistovat zpětně diář. Kromě toho, že jsem s lítostí zjistil, kolik času jsem promrhal při činnostech, které se v tu chvíli jevily jako pekelně důležité a dnes už si je ani nepamatuji, osvěžilo mi to i spoustu zážitků.
Jak jsem více než hodinu čekal u stolu na opožděného primátora. Jak jsem se bavil se stovkou taxikářů, kteří přijeli demonstrovat před redakci kvůli článkům o okrádání pasažérů. Jak lidé v PPF s posvátnou úctou vyslovovali jméno svého šéfa Kellnera, který si pak při rozhovoru vyskočil na okenní parapet a klinkal nohama. Jak jeho kolega-miliardář Tykač přišel na oběd v růžovém tričku a kraťasech. Jak mi Mirek Topolánek radil, abych přestal kouřit...
Ale úplně nejvíc mi v paměti – i bez diáře – utkvěla čtyři setkání. S Kumarem Vishwanathanem, Indem, který se stará o ostravské Romy. Ten člověk vystupuje tak klidně, slušně a upřímně, že vás to až zarazí. Omluví se, že má jiný názor, a pak zcela jasně formuluje ten svůj. Mluvili jsme spolu chvíli, pak párkrát po telefonu a mě mrzí, že jsem doteď neměl čas na tu dvojku bílého, co jsme si slíbili. Ale určitě na něj nezapomenu.
Podobně jako na Zbyňka Straňáka, lékaře, který zachraňuje předčasně narozené děti, jež neváží ani kilo. To, že je asi hvězda ve svém oboru, jsem věděl, už když jsem šel na domluvený rozhovor. Ale že přesně ví, jak se jeho bývalým pacientům daří i po letech, že je zná všechny jménem a že se o všechny zajímá, tím mě skutečně dostal.
Dostal mě i hudebník a romský aktivista Vojtěch Lavička. Nejprve strhující hrou na housle na koncertě Gipsy.cz v Karlových Varech. A při rozhovoru o pár dnů později i způsobem uvažování a odvahou, s jakou Romům říká, že se nemůžou pořád jen vymlouvat na ostatní a musí začít sami něco dělat. Zajímavý chlapík.
A stejně zajímaví mi přišli i studenti a studentky gymnázia ve Slaném. Když jsem se před aulu plnou
teenagerů postavil, byl jsem nervózní jako na prvním rande. Co jim budu říkat? Zajímají je vůbec noviny, politika a tak? A oni mě úplně uzemnili svým přehledem, zajímavými i nepříjemnými otázkami. Stojí za to spotřebovávat papír kvůli novinám? Snad jsem je přesvědčil, že ano. Po dvou vyučovacích hodinách bych si dal klidně další čtyři.
Je to zajímavý pokus, udělat si svou vlastní sestavu Lidí roku. Vřele doporučuji. Pokud při tom v paměti a diáři objevíte i tu spoustu zbytečných setkání, která k ničemu nevedla, zapamatujte si je také.
A zkuste jich napřesrok alespoň čtvrtinu vypustit. Jděte za těmi, kdo vás zaujmou...
Robert Čásenský, šéfredaktor MF DNES
