Šéfredaktor MF DNES: Jeden Navara vydá za sto lovců Ivety Bartošové

Nestává se tak často, abych měl příležitost psá o některém ze svých kolegů. Respektive, příležitosti a hlavně nejrůznější emotivní příběhy z výroby novin by se jistě našly, ale pochybuji, že by to někoho mimo redakci nějak zvlášť zajímalo. Čtvrtek 22. května byl v tomhle směru skutečně výjimečný. Kolega Luděk Navara dostal novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského (viz zde). Protože jsem přesvědčen, že už dlouho si takové ocenění nikdo nezasloužil tak hodně jako on, mohu s klidným svědomím psát právě o něm.

Ludek Navara.MAFA

Poprvé jsme se viděli před lety na nějaké poradě v brněnské redakci našich novin. Tedy, přesněji, já jsem jako úplný nováček viděl chlapíka s pronikavým pohledem a hromadou kritických připomínek ke všemu možnému. Když jsem se po konci schůzky ptal jednoho ze služebně starších kolegů, co to bylo za nepříjemného chlápka, řekl mi: To je přece Navara!

To jméno jsem samozřejmě jako čtenář MF DNES znal. A už tehdy jsem si ho vážil za to, jak popisoval věci, do kterých se ostatním nikdy moc nechtělo. Třeba pochod smrti brněnských Němců po konci války

Celkem rychle jsem zjistil, že to žádný nepříjemný chlápek není, dokonce úplně naopak. Ale obdiv k jeho novinářské práci mi zůstal dodnes. Píše totiž o věcech, na které má většina ostatních tendenci zapomínat.

Na případu umučeného válečného letce Josefa Brykse vidíme, jak málo jsme zvyklí vážit si svých hrdinů.

Na příbězích těch, kteří se pokusili (často naivně) utéct přes železnou oponu, si můžeme připomenout, že nebylo za každou cenu nutné smířit se s životem v „šedé zóně socialismu".

A třeba na případu válečného zločince Wernera Tuttera, který se později stal spolupracovníkem StB, můžeme názorně vidět, že si nacisté a komunisté nemusí být zase tak vzdálení.

Samozřejmě, Navara není zdaleka jediným publicistou, který dobře, poctivě a bez zbytečného patosu popisuje ty méně hezké stránky naší nedávné historie. Je jich více a obdiv si zaslouží každý z nich. Jen mám pocit, že jich poslední dobou nějak ubývá. A to by bylo škoda.

Při své práci, celkem pochopitelně, poslouchám každou chvíli nějaké stížnosti na novináře. Od aktérů nejrůznějších kauz, od politiků zleva i zprava.

Stěžují si (dlužno říci, že někdy i oprávněně), jak jsou novináři zlomyslní a povrchní. V době, kdy se za novináře vydává téměř každý, kdo dokáže napsat tři odstavce o Ivetě Bartošové nebo provozovat svůj vlastní blog na internetu, je těžké novináře hájit jako celý „živočišný druh". Ale dokud bude třeba i na sto zuřivých „reportérů o Ivetě" připadat aspoň jeden Navara, můžu s klidným svědomím zůstat u svého přesvědčení, že práce novináře má opravdu smysl.

 A Luďku, Vám tímto ještě jednou gratuluji!

Robert Čásenský, šéfredaktor MF DNES

Rozhovor s Luďkem Navarou zde