Olympijský zápisník: čínský netvor plakal - a já málem taky

Jak poznáte, že olympiáda v Pekingu skončila? Podle toho, že sedíte v prázdném Ptačím hnízdě a píseň We Are The Champions od skupiny Queen, která hraje z amplionů, začne přeskakovat jako na gramofonu.

To by se ještě před pár hodinami nemohlo stát. To ještě všechno klapalo.

Olympiáda v Číně byla dokonalá. Tedy... o takový dojem se aspoň pořadatelé snažili. O to bolestněji pak působilo, když se něco vymklo kontrole. Jeden takový případ pro mě znamenal asi největší zážitek z celých her. 

Jistě, taky mi spadla čelist při posledním hodu Barbory Špotákové. Taky jsem nadával koni Chun Chunovi, když připravil pětibojaře Svobodu o medaili. Ale první u mě zůstává něco jiného. Kupodivu.

Celá Čína se těšila, až překážkář Liu Siang vyhraje. Miliarda lidí o něm nepochybovala. Liu to dostal rozkazem, byl to jeho příspěvek k dokonalosti her. Jenže pak kvůli bolesti v achilovce nedokončil rozběh. A svět se pro Číňany zhroutil. Vždyť v nejlidnatější zemi světa není populárnějšího sportovce.

Jeden pekingský právník mi říkal ve vlaku: „Basketbalista Jao Ming? Ne, ani ten mu nemůže konkurovat. Liu je velký vzor. Pro všechny."

Díval jsem se na ten rozběh v televizi, stáli jsme před ní s čínskými dobrovolnicemi. Brečely, pohnutím se jim třásly ruce. Pak jsem ten smutek viděl všude. I jeho trenér nebyl schopen promluvit. Tisíc věcí mohlo být v Číně jen přetvářka. Tohle ne. A já se lekl - bylo to tak intenzivní, že pláč na mě šel skoro taky.

Aby bylo jasno: Dobře vím, jak by čínský režim využil Liuova úspěchu. Stejně jako nepochybně využije olympiády samé.

Nijak to neobhajuji. Ale to je jen jeden pohled. Druhý se týká mě samého. Nás.

Přemýšlím, jak bych seděl doma a přepadala mě škodolibost: „Vida, tak jim to, soudruhům, nevyšlo." Věděl bych o Číně politruků a Maových soch, na mysl by mi však nepřišla Čína lesklých očí. Vnímal bych systém, ne člověka. Protože tak už to dnes chodí: tady je dobro a tady zlo. Tady je hrdina, tady netvor. Nic mezi.

Je to chyba. Viděl jsem v Číně slzy v očích netvorových. A trochu se stydím, že jsem je dřív přehlížel.

Lukáš Hron, redaktor MF DNES - zpravodaj z OH v Pekingu