Není nad to napsat kontroverzní reportáž. Během dvou týdnů poté, co vyšel můj text o hrubém zanedbávání pacientů v léčebně dlouhodobě nemocných v pražské Chittussiho ulici, jsem se o sobě od ostatních lidí dozvěděl tolik věcí, jako už dlouho ne.
Pro připomenutí: Koncem června jsem se nechal na týden zaměstnat jako sanitář v léčebně pro staré a bezmocné lidi. Zatajil jsem svou novinářskou identitu a zkoumal, jak se tu starají o pacienty. Odhalil jsem falšování lékařské dokumentace, nedostatečné mytí a napájení pacientů a chybějící tísňová tlačítka u postelí.
A pak to začalo.
Od kolegů novinářů z týdeníku Reflex jsem se dozvěděl, že jsem ve čtyřiadvaceti letech na psaní reportáží ještě moc mladý a nezkušený. A také, že pořádám hony na čarodějnice a všude hledám "viníky a jednoduchá vysvětlení". Předseda vlády řekl, že za mou reportáží vidí "klacek" na svého ministra zdravotnictví. Protože za neutěšený stav léčeben přece mohou jedině předchozí vlády! Kolega z tiskové agentury se nechal slyšet, že si na chudácích starých lidech jen dělám novinářskou kariéru a jméno.
Ředitelka LDN Chittussiho zase po jedenácti dnech zarytého mlčení vzkázala, že jsem povrchní novinář, který beztrestně hanobí práci lidí, kteří se celý život starají o seniory, a navíc jsem neoprávněně nahrával pacienty na skrytou kameru. K dokonalosti to dovedla vrchní sestra "mé" léčebny, která místo vysvětlení šlendriánu na svém oddělení poslala esemesku, jestli si uvědomuji, že jsem porušil povinnost mlčenlivosti, ke které jsem se jako sanitář-brigádník zavázal.
Sednul jsem do křesla a zamyslel se nad sebou. Pak jsem zapnul počítač a otevřel e-mailovou schránku. Ještě jednou jsem si prošel těch několik stovek e-mailů od čtenářů. A také od několika sestřiček a doktorů. Děkují za to, že se konečně našel někdo, kdo na katastrofální poměry v českých eldéenkách poukázal. Za pět let, co píšu pro MF DNES, mi ještě nevyšel text, u kterého by byl tak výrazný nepoměr kladných (několik set) a záporných (pár desítek) ohlasů od čtenářů.
Fakt.
"Dobrý večer, chtěla bych Vám poděkovat, že se tímto problémem zabýváte," napsala mi například Kateřina Zářecká. A pokračuje: "Babička onemocněla stařeckou demencí a po měsíci v nemocnici ji převezli do LDN. Během pěti dnů tam zemřela. Chodili jsme za ní každý den, ptali se, proč nemá infuzi jako v nemocnici, když sama skoro nejí. Bylo nám řečeno, že to nemá cenu.
Strávila jsem u její postele celé odpoledne před její smrtí, byla utlumená prášky proti bolesti a její jediná slova byla: Pít, pít... to opakovala pořád dokola. Všem pacientům na pokoj přinesli večeři a babičce ne, ptala jsem se proč a bylo mi řečeno, že stejně nejí, tak to nemá cenu. Dodnes lituji toho a tíží mě svědomí, že jsme jako rodina nejednali rychle a babičku tam vůbec nechali. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neveřila bych tomu, že je to v dnešní vyspělé době vůbec možné."
Kvůli každému z těchto lidí jsem rád, že jsem tu reportáž napsal. A udělám to kdykoli znovu.
Ondřej Šťastný, reportér MF DNES
Přečtěte si také můj první blog na téma LDN.
Nebo článek, který to všechno odstartoval.
