To bude příjemná práce, slyšel jsem od kolegů před cestou na rozhovor s herečkou Zitou Kabátovou. A taky že byla. Jen se při ní člověk nečekaně zapotil... Bylo pondělí, den poté, co oslavila 95. narozeniny. Slušelo se tedy přijít s květinou. „Pěkná. Ale narozeniny jsem měla včera, jdete pozdě, miláčku."
Zita Kabátová oslavila 95. narozeniny.Nguyen Phuong Thao, MAFA
Po první větě bylo znát, kolik má energie. Svědčí o tom i věci, které jí v nemocničním pokoji leží kolem postele: mobilní telefon, noviny, DVD s filmem Obsluhoval jsem anglického krále, ale třeba i učebnice francouzštiny.
Oslovení miláčku jsem slyšel tak dvacetkrát. Hlasem, jakým v prvorepublikových filmech mluvila k Novému či Burianovi. Ale občas přišlo pěkné popíchnutí. „Vy jste se určitě učil rusky, že jo? No to vám je úplně k ničemu." Nebo: „Jak se jmenoval můj první film? No? Vzpomeňte si, šup, šup. No proto."
Políček dostala i fotografka. „Hergot, už to bude? Jsem netrpělivá baba." Ještě minutku. „No už bylo na čase. A řekla jste jednu fotku. Udělala jste dvě."
Zvedl jsem se a jdu fotografce podržet lampu. „Nikam, jen tu hezky seďte u mě." Pořád to ale bylo nic proti tomu, když jsem se před rozloučením podrbal na tváři. „Nechte ty ruce! Jste v nemocnici, všude lezou bacily a vy si saháte do obličeje? No já vás tady mít, tak bych vás vycepovala." Ale to už se herečka smála.
Martin Moravec, vedoucí Magazínu MF DNES
Rozhovor se Zitou Kabátovou si můžete přečíst zde
