"Dobrý den, nezbyl vám tu, prosím, jeden kalendář," zaklepal v prosinci před jedenácti lety na dveře přílohy Peníze v Senovážné ulici v Praze sympatický muž v brýlích. Tak jsem poznala pana Jaromíra Švamberka... Toho pana Švamberka, který byl v redakci legendární postavou: pro MF DNES dlouho překládal cizí texty. A který zemřel ve svých jednaosmdesáti letech. Ve čtvrtek 13. prosince měl pohřeb.
Pan Švamberk si tenkrát vybral správně. Do „Peněz“ chodily před Vánocemi stohy kalendářů. „Pojďte se podívat, který se vám bude nejvíc líbit,“ pozvala jsem ho dál.
Od té doby, vždy, když šel okolo do ekonomické redakce, kde sedával u počítače a překládal, zastavil se na kus řeči. Povídali jsme o všem možném. A byly to někdy dlouhé hovory. Milé a zábavné. Těšila jsem se na ně. Protože ten muž s neskutečně chytrýma očima, poněkud staromódními vousy a typicky šouravým krokem, uměl báječně vyprávět. Tolik věděl …
Byl mým druhým gymnáziem. Uměl snad všechny jazyky světa, nacházel přesné souvislosti.
A byla s ním legrace.
Jen jednou jsem ho nechtěla potkat. Hanbou fialová jsem se schovávala v kanceláři za paravan, aby mi nepřišel vynadat. Svatá prostoto, jak se tomu dnes usmívám! Co se stalo? Dostala jsem jako začínající redaktorské tele úkol: napiš text, podklady pro něj ti přeloží pan Švamberk.
Za chvíli ležel překlad na mém stole. Něco málo jsem přidala, vymyslela titulek. A podepsala. Pouze svým jménem. Dodnes vidím šéfa, jak zvedá káravě prst: „Bylo by slušné pod článek uvést pana Švamberka alespoň jako spoluautora, když už ho celý připravil on a ty jen hodila na stránku a opatřila nadpisem.“ Tolik jsem se styděla.
„Odpustil“ mi… Jeho moudrosti a nadhledu má nechtěná neomalenost nestála nejspíš ani za půl myšlenky.Když mi před několika dny blikla na monitoru počítače zpráva od šéfredaktora s předmětem Jaromír Švamberk, věděla jsem, aniž bych ji otevřela, že si pro kalendář už nepřijde.
Umřel člověk, kterého mám upřímně ráda. Přestože o něm vlastně skoro nic nevím. Co si dával obvykle k večeři, zda byl někdy v Itálii nebo kterého básníka četl nejraději.
Mluvím o něm v přítomném čase, protože … pane Jaromíre Švamberku, milý člověče, máte u mě kalendář. Co my totiž vlastně víme o smrti, o životě. A o čase v kalendářích.
Klára Mandausová, redaktorka MF DNES
