Komunismus dorazil do Číny. Sportovní komunismus, neboť právě jím olympiáda je. Při veškeré úctě k výkonům jachtařů, judistů, akvabel či závodníkům BMX (vážně z hlavy víte o jaký sport jde?), jsou olympijští vítězové těchto a mnoha dalších disciplín oslavováni díky rovnostářství, jež na hrách panuje v rozporu s pravidly běžného světa.
To nesnižuje dřinu a obrovské úsilí mužů a žen, kteří v minoritních sportech triumfovali. Zároveň je však dobré připomenout, že olympiáda je skleník, kde nefungují zákony svobodného trhu.
Tyto zákony jinak řídí i sport: popularitu jednotlivých odvětví určuje divácký zájem a z něj plynoucí zájem sponzorů. Fotbal objektivně zajímá víc lidí než keirin, tato logická hierarchie ale na olympiádě přestavá platit.
Olympiáda a komunismus?
Pojďme dál: olympijští cenzoři vymazali z historie bronzovou medaili švédského zápasníka za to, že ji nechal podle nich nedůstojně ležet na zemi. Odložil jsi medaili a projevil tím vlastní svobodnou vůli? Tumáš, budeš potrestán! Olympiádu si rozvracet nedáme!
Sebrali zápasníkovi vlastní majetek jako kdysi sedlákovi pole. Důvod? V obou případech víceméně stejný: ochrana zdánlivě ušlechtilých myšlenek, k čemuž si aparátčníci přidělili moc i patent.
Aby nedošlo k omylu, i mě baví vrcholové výkony vrcholových sportovců ve sportech, které jsou mi blízké (na hrách snadno najdete sporty, které nejsou blízké takřka nikomu).
Olympiáda je však pro mě zároveň obrazem světa, ve kterém bych nechtěl žít.
Filip Saiver, sportovní redaktor MF DNES
