Kdo řídí kampaně v médiích. Tedy kdo je řídí doopravdy

Černá kožená křesla, vyleštěné skleněné stoly, lampy z blýskavého kovu, bílé zdi, snobské obrazy. Nikde žádný papír, jen laptopy. V zasedací místnosti sedí vedení deníku v drahých oděvech, kouří doutníky. „Teď zničíme ministra XY,“ řekne ďábelsky chladný šéfredaktor. „Ano, pane, máme v tomto směru připraveny následující návrhy,“ odpoví jeho zástupce…

Podobný obraz o médiích má, jak zjišťuji, nezanedbatelná část populace. Prosím, může to být částečně vina novin, že vypadají tak vzdáleně a odtrženě (zbytek doplní hollywoodské filmy). Co je však zajímavé – v zásadě podobné představy mají mnozí politici. Navzdory tomu, že žurnalisty často potkávají a dobře vědí, že se super obleky je to všelijaké a doutníky jsou již zcela neobvyklé – přece v lidech od novin spatřují záludné spiklence.

Otázka se stává horce aktuální právě nyní, kdy se mluví o úniku informací: právě těch prý vychytralé likvidační úderky novinářů ve svých kampaních využívají…

Nevím, zda se mi podaří tento nesmyslný obraz zlomit, ale pokusím se alespoň popsat, jak to v redakci skutečně funguje. A začnu příběhem z minulého týdne.

Volá mi spolupracovnice jistého významného pravicového politika. Jméno uvést nemohu, důvěrně ji znám dlouhá léta, z dob dávno předtím, než se dostala do těchto sfér. O co jde? Od svého politika se dozvěděla, že v naší redakci vzniká tým, jehož úkol je zničit ho.

„Je to asi pitomost, ale jenom si to ověřuji,“ říká.

„Hmm, zajímavé, že o tom nevím,“ snažím se o ironii.

„No pak je zde ještě jeden problém – hlavou toho týmu jsi prý ty… né, asi je to blbost, jen si to ověřuji…“

„A sakra.“ Chvíli malinko zalapám po dechu. Ne proto, že by nějaký takový tým (nadto pod mým předsednictvím) existoval. Dech mi dochází z údivu. Jak si to ten člověk-politik asi představuje? To si fakt myslí, že se já a několik dalších kolegů scházíme každý čtvrtek řekněme ve 13.30 a konferujeme o tom, jak ho zničíme?

Ne, nekonferujeme. Pravda je jiná. Nedávno jsem ho sledoval v jednom televizním pořadu. Docela mě rozzlobil. Působil na mě slizce, kluzce a současně nebezpečně. Ježto jsem měl tu hodinu v redakci službu za vedení (dohlížel jsem v newsroomu na výrobu deníku), kolegové slyšeli mé hlasité nadávání. A tyto své slovní projevy jsem neomezil jen na redakci, vykládal jsem to určitě jednou či dvakrát u piva, užívaje si svobody projevu zaručené českou ústavou.

Dost by mě zajímalo, jakým myšlenkovým pochodem se informace o mých nadávkách a vtípcích přetavila do zprávy o záludném týmu. Více podstatné však je, že právě tento aspekt, aspekt rozčilení, prostých emocí, lidé mimo noviny podceňují. Právě zde, a ne u žádných klinicky chladných rozhodnutí (dokonce ani ne nutně u informačních zdrojů, těch známých „únicích“) jsou kořeny mnoha kauz. Motivy? Něco se zkrátka zdá hodně nesprávné, nefér. „Ten člověk to už fakt přehání, vždyť kecá, jak si na to vydělal,“ zhruba takové výroky znějí v redakci.

Kdybych měl najít případ se jmény, je zde kauza občanského sdružení Zuzany Paroubkové, exmanželky předsedy ČSSD ­-  tento spolek je velmi nejasně, zato však štědře dotován různými utajenými sponzory.

Jiří Paroubek tvrdí, že vše je čisté a informace o sdružení vyrábí jakýsi spiklenecký tým, kolem kterého se motá jeho protivník Miroslav Šlouf, spolupracovník expremiéra Miloše Zemana. V této konstrukci ovšem nesedí to, že moji kolegové právě v těchto dnech popisují výborné styky Šloufa se zastřeleným kmotrem českého podsvětí Františkem Mrázkem. A hlavně nesedí to, co jsem já minulý měsíc sám viděl.

Příběh oné velice pozoruhodné „charity“ jsem sledoval sice zevnitř redakce, ale přece jen jako divák – ježto domácí zpravodajství nemám na starosti. Jednoho dne přišla pravidelná porada vedení v deset hodin ráno. Na stole ležely noviny s otvírákem (hlavní zprávou na titulní straně). Titulek zněl „Podivné dary Paroubkové“. Šlo o to, že sdružení dostalo rekordních 14 milionů, odmítá však sdělit od koho. Vzpomínám si, jak se šéfredaktor rozzlobil, dokonce zrudl. „Jak neřeknou, kdo dával dary? Čtrnáct milionů spadlo z nebe? To si dělají legraci...“ A pak prohlásil něco v tom smyslu, že na takovéhle výmluvy by skočil jen pitomec. „Každý den se budeme ptát, pořád, pořád, pořád, dokud neodpoví.“ Docela rozdíl oproti chladnému, filmovému, a nereálnému šéfredaktorovi vymýšlejícímu kampaně, jehož jsem popsal na počátku tohoto příspěvku…

Michal Musil, zástupce šéfredaktora MF DNES

Svoje dotazy nám můžete psát na [e-mail]