Pro MF DNES jsem dělal portrét Mirka Topolánka. Co to obnášelo? Strávil jsem s ním nějaký čas, včetně cest autem i letadlem. Pravidla hry byla jasná: Premiér mi dá možnost ho sledovat při práci i jinde, pokud bude chtít. A já si pak o něm napíšu, co chci.
Samozřejmě, že každý člověk, na kterého někdo bedlivě hledí, se chová lépe, než v úplném soukromí. Samozřejmě, když jsme foceni, my muži zatahujeme břicho, dámy vystrkují prsa. Muži se tváří rozhodně, ženy svůdně.
Leč i když si odečtu, že se trochu natřásal, vyšel portrét politika o hodně jinak, než jak se o něm obvykle píše. Při bližším pohledu jsou i jeho zlozvyky jaksi snesitelné.
- Ano, Topolánek běžně prokládá řeč sprostými slovy. Proti tomu, jak mluví studentky arcibiskupského gymnázia v Praze (vím to, mám tam dceru) je to čajíček. Jasně, politik by měl být vždy na výši. Jenže, když si nedává pořád pozor na pusu, není to svým způsobem sympatické?
- Premiér je všechno, jen ne prvoplánový hlupák. Má intuici pro to, čemu se říká politika. Přiznal, že je ta hra pěkně špinavá a on v ní chce být nejlepší. Z čehož, milý Watsone, logicky vyplývá, jaké prostředky musí používat. Ta hra je sice bez pravidel, ale zato strašně náročná jak na výdrž, tak na vynaložení intelektu. Kdyby byl Topolánek prostší, nikdy by v ní neobstál. Někdy působí dokonce jako svého druhu chlapík s talentem od Boha. Má dar mluvit k věci a jít hned na kořen problémům.
- Pohybuje se, je-li dobře naladěn, v rovině mezi žertem a vážností. Řekne-li třeba: „Kašlu na protokol, já jsem premiér, jdu nakupovat," působí to strašně nabubřele. Je to však spíš nevinné (byť nepříliš vtipné) žertování, než projev papalášské nabubřelosti. Topolánek totiž je na to, jakou má funkci, nabubřelý velmi málo. I když je autoritativní, snaží se jednat s lidmi otevřeně, nezastrašuje je a nedeptá, jako většina jiných šéfů.
Kdo dočetl až sem, může si myslet dvě věci:
- Komárek se buď do Topolánka zamiloval, nebo jím byl uplacen
- Komárek má pravdu, pak ale to, co většinou píše MFD i on sám o Topolánkovi, není pravda.
Jak to v životě chodí, není to tak ani tak.
Většina politiků nejsou ani hlupáci ani hulváti, někteří dokonce nejsou ani nafoukaní. Poměrně dost z nich je pracovitých. S některými byste si rádi sedli na delší řeč do kavárny.
Jenže z popisu jejich práce vyplývá, že mají být dokonalí. Lidé jim svěřují ve volbách obrovskou moc a mají právo mít na ně ty nejvyšší nároky. A noviny pak hledí na zástupce lidu (právem) mnohem přísněji, než kdyby byli pouhým lidem.
Sprosté slovo, neuvážené gesto, náznak agresivity pak vypadají pod touto lupou hrozivěji, než jaké vskutku jsou.
Pozor, to není nic proti novinám. Politici jsou takto vychováváni. Barack Obama nebo Hillary Clintonová mají jistě řadu chyb. Ale je nepředstavitelné, že by vztyčovali prostředníky. Přitom i bez prostředníků jsou bezprostřední.
Topolánkovy úlety může shovívavý pozorovatel jistě pardonovat. Ostatně, kdo jsme v tomto bez viny, hoďme kamenem.
Jenže výchova nikdy nikomu neuškodila. Topolánka už média nepředělají. Ale když budoucím českým politikům vštípí způsoby Baracka Obamy, sotva to bude na škodu.
Martin Komárek
